Obec na pomezí Kladenska a Mělnicka, známá zejména posvátnou Budčí, nedalekou zříceninou hradu Okoř a také jako rodiště druhého komunistického prezidenta Antonína Zápotockého se stala před časem jejím domovem a předloni si zamilovala i zdejší fotbalový klub, jehož se dokonce stala čestnou prezidentkou. Mezi svými vtípky zejména na adresu Ladislava Vízka z Kozlovny, která v Zákolanech v neděli odehrála exhibici, si Bára Štěpánová našla čas i na rozhovor pro Deník.

Jak jste se vůbec mezi zákolanské fotbalisty dostala? Je to tím, že váš dům stojí kousek od zdejšího hřiště?
Ne tak úplně. Před dvěma lety jsme doma měli problém s vodou a pozvali jsme místního instalatéra Romana Hulínského. Ten nejenže opravil vodu, ale také nás pozval na fotbal, abychom se na něj podívali, protože sám hraje.

A vás fotbal předtím zajímal?
No, sleduji to asi jako ženská. Nějaké nejdůležitější výsledky ano, reprezentace ano, ale takhle na vesnici do té doby ne. Takže jsme nakonec vyrazili, vydrželi poločas a pomalu jsem si zvykla.

A baví vás to? Prý děláte výrazným povykem při mistrácích výtečnou atmosféru…
Jó, baví, baví moc. Víte co, my jsme pak klukům nechali udělat nové dresy a oni prý co za to? Můj muž vymyslel, že budu čestnou prezidentkou. Kluci i výbor s tím souhlasili, ale to jsem se zase ozvala já. Musela jsem jim vysvětlit, že chci, aby jejich hra nějak vypadala a dali si říci. Na podzim byli dokonce druzí v tabulce, na jaře sice klesli, ale páté místo je krásné. Nejde přece o život.

Jste zkušená moderátorka, jak těžké pro vás bylo zvládnout odpoledne a večer v Zákolanech při zdejší stovce?
Není to náročné, je to jako cokoliv jiného. Člověk občas musí vymyslet nějaký fóreček trošku.

Hráče jste hodnotila do mikrofonu ne podle jejich výkonů, ale jak vypadají. Tedy ryze ženský pohled na fotbal…
Nebudu předstírat, že fotbalisti se mi musí hlavně líbit. Když to pěkně běhá a má to dlouhé vlasy – a já miluju dlouhé vlasy u chlapů – tak je to pěkný (smích).

V Zákolanech bydlíte, ale práci máte v Praze. Přece jen to kousek je, vracíte se pravidelně?
Každý den cestuji tam a zpět. Všechno důležité mám v Praze, v Zákolanech pouze bydlím.

A co popřejete zákolanskému fotbalu do další stovky?
Víte co, tohle já nemám ráda. Já nikomu nic nepřeji. Dotyčný přece sám nejlépe ví, co si přeje. Já vždycky říkám: Já vím co si přeju, dejte mi dárek. Dárek jsem já a já si přeji, aby se tady fotbalu dařilo.