Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Bylo mu teprve 26 let, měl za sebou podzim ve druhé lize, kde ve 14 zápasech vstřelil pět gólů. A před sebou naději na odchod na Slovensko do ligy.

Přišlo ale zmíněné zranění postranního vazu v koleni a téměř patnáctiměsíční pauza. Po ní už se do SK vrátit nechtěl a domluvil se na odchodu do Sokola Hostouň. „Už jsem to vysvětlil i v minulosti. Mám rodinu, musím se o ni postarat. A v Hostouni mi pan inženýr Hondl nabídl zaměstnání, volba byla jednoduchá. Navíc parta je výborná, nemám sebemenší problém. Kluky jako Martina Vondru, Tomáše Tichého nebo mladého Bureše jsem znal už z Kladna, ostatní od vidění," říkal po vítězném derby s Hřebčí chvíli poté, co políbil ženu i syna Matýska.

Posmutněl ale při otázce, že přestože spadl o několik soutěží níž, do I. A třídy, stále ještě čeká na gól. „To víte, že mě to trápí, nicméně moje prvotní přání pro jaro se nezměnilo. Musím se hlavně dát zpátky do kondice, ubrat nějaké to kilo, nabrat kondičku a trochu herní praxi. Doufám, že od nové sezony to bude už o něčem jiném," přeje si.

Návrat po patnácti měsících zranění si asi dokáže představit málokdo z těch, kteří jsou zvyklí na pravidelný pohyb. Snadno pak nad borci jako Zachariáš mávnou rukou, že od něj čekali víc. V tomhle mu pomohla Hostouň, kde na něj není vyvíjen tlak, jakému by se v Kladně neubránil. Takže jaké to je, vrátit se po takové době, Michale?

„Je to fakt síla. Tělo je zvyklé na nějaký zápřah, pravidelný trénink, i dvoufázový. Pak to zmizí, kila vyletí, svaly ochabnou a je fakt těžké se do toho dostat zpátky. Na druhou stranu, když chci fotbal hrát, musím něco obětovat a máknout," usmívá  se.

A je rád, že derby s Hřebčí jeho tým vyhrál. Konečně se probudil i herně, padly hezké branky. „Měli jsme za sebou docela rušný týden. I na téhle úrovni se to stane a museli jsme si důrazněji něco povědět. Mělo to efekt, hra měla naprosto jinou úroveň, takže proč ne?" dodal Zachi, jak se mu léta přezdívá.