To bylo tenkrát Kladno ještě černé, s rudou září, špinavými a zaprášenými ulicemi. Zábavy méně než málo, bezva sportu však bylo k mání dost.

Fotbal i hokej hrály nejvyšší soutěž – první ligu a my, co jsme sport od malička milovali, jsme si na své vzory mohli kdykoliv zblízka sáhnout!

A jedním, možná vůbec největším byl Čužák RYS! To byl velikán. Zažil jsem s ním mnoho dní, on osobnost, já kluk s očima navrch hlavy, kdykoliv jsem ho viděl.

Bylo to skoro vždycky v neděli, u nás v Rozdělově v hospodě U kozlů, kde se dopoledne hrála liga stolního tenisu. V týmu Kladna hrála nádherná holka – Danka Frühaufová. Už jenom kvůli ní bylo dobré na pink chodit. A k tomu ten Čužák, její přítel, později manžel. Fandil, občas si dal pivko, někdy i jiný nápoj, vykouřil cígo a šel hrát na SK ligu proti Slavii. Dohrál a my jsme čekali, až vyjde skvělý half, který dal bombou z trestňáku vítězný gól.

Vyšel v bílé košili, ještě mokrý ze sprchy, sedl do šestsettrojky ředitele SONP Kladno a jel na Spartu hrát za Baník Kladno hokej. A zase byl jeden z nejlepších. Co bylo po návratu, jaký byl večírek, znám už jen z vyprávění!

A pak jsme se seznámili víc a zažili spolu zajímavý konflikt. Byl 21. srpen 1968. U divadla houf lidí, kteří hrozili a nadávali na ruské vojáky jedoucí v tancích na Prahu. Mezi nimi Čužák a já s kytkou.

Čužák mi hned vynadal – co blbnu, že je vítám.

„Nevítám Čužáku, to je svatební, já se za chvíli žením a jdu na radnici!"

„Až se voženíš, tak to oslavíme, ale jinde, tady já s nima bejt nemůžu."

A nebyl – oslavili jsme to až 21. 8.1994, když se vrátil domů.

Do Kladna. Do Kladna, které s ním teď slaví jeho neuvěřitelných … sát!

Drž se, Čužáku!                                               

                                                        Otakar ČERNÝ ST.