Pohádky květinové víly – kapitola 6. Běžec Pavel

Jednou takovou osobou je i náš zaječí sprinter Pavel. Je nejrychlejším zvířátkem nejen u nás, ale i ve světě. Doma má plný pokoj medailí a pohárů. Zaslouží si to. Vstává každý den brzy ráno, aby si šel zaběhat. Potom je celý den v práci, a pak zase poctivě trénuje. Je to neuvěřitelné, jak to může vydržet. Je pořád ve výborné kondici. Asi už si za těch pár let na takový tvrdý režim navykl. Podává opravdu úctyhodné rekordy. Žije převážně tímto svým nejoblíbenějším sportem, takže je v podstatě šťastný. Práce je rovněž jeho koníčkem. Z Pavla se stal voják, takže i v práci se sportu nevyhne. Je nejlepší z celé armády, avšak nad ostatní se nepovyšuje. Má dobrosrdečné srdce, za což si ho ostatní váží.

Jediné, co mu přece jen chybí, je životní partnerka. Nejraději by nějakou hodnou sportovkyni, ale takových u nás moc není, snad proto je pořád sám. Kamarádek má plno, ale ani jedna nenaplňuje jeho představy ženy, s níž by si chtěl založit rodinu. Mezi zvířátky se povídá, dokonce i stromy a květiny si toho všimly a šeptají si to dál, že je Pavlíček nešťastně zamilovaný do bruslařky Judity, ale ona ho nechce. A on je jí natolik okouzlen, že odmítá jiné ženy, které ho chtějí. A proč ho Judita nechce, to nám zůstává záhadou. Možná na to přijdete vy, děti.

„Ahoj Juditko, nešla by sis se mnou zaběhat,“ snaží se Pavel, když spatří tu nejkrásnější zaječí sportovkyni.
„To jsi uhodl, nešla,“ odvětí mu a tváří se uraženě.
„Proč jsi na mě taková. Já tě mám rád.“
„Ty to nevíš? Nedělej se hloupým,“ odsekne mu.
„Tak už mi to konečně pověz, Judit. Už mě tak netrap.“
„Můžeš si za to sám.“
„Co jsem ti udělal?“
„Nic.“

Pohádky květinové víly – kapitola 5. Vzdálené sousedství Polární Hvězdy

„Ale ano, něco ano. Jinak bys se mnou šla na tu večeři i si zaběhat,“ dodává. „Vždyť ty o mě vůbec nestojíš. Choval by ses úplně jinak. Nemusíš se dál namáhat, Pavle.“„Co to povídáš. Pleteš se. Vždyť ti nadbíhám, jak můžu a ty mě už jen trápíš,“ zamumlá a snaží se věcem přijít na kloub, proč se Judita tak k němu chová. „Kdybys o mě stál, byl bys mě byl býval pozval na armádní ples,“ vychrlí ze sebe celá nazlobená a zajíci najednou vše dochází. Jaké malé nedorozumění se mezi nimi vyskytlo a jak dlouho se trápil. „Já tě nepozval, protože jsem si myslel, že o mě nestojíš. Šla se mnou sestřenice Ála. Maminka mi poradila, abych vzal ji, abych tam nešel sám, když tys o mě nejevila zájem.“

„Jsi to ale kecka ukecaná. Kdybys mi řekl, šla bych s tebou a ráda,“ začervená se a umlkne. V tu chvíli si uvědomí, že jejich láska je vzájemná. Že celá ta věc s hloupým plesem stála mezi nimi. Jak byl jen natvrdlý a hloupý.
„V zimě bude ten největší závěrečný armádní ples. Půjdeš na něj se mnou, Juditko?“
„Půjdu, Pavlíku,“ odvětí a rozzáří se jí oči.
Zajíc je ten nejšťastnější mužský pod sluncem. Vždyť má tu nejpřitažlivější zaječici.
Čas plyne jako voda. Je tu zima a blíží se jedno z nejkrásnějších období, a to Vánoce. I v Květinové říši bývá několik měsíců mírná zima. Sníh pokryje celou říši jako koberec a zvířátka si nazouvají pletené botičky, jinak je hřeje jejich srst. Ani letos tomu nebylo jinak.

Judita s Pavlem chodila už půl roku a zatím to mezi nimi pořádně jiskřilo jako na začátku vztahu. Jako dva zamilovaní spolu šli na již zmíněný armádní ples, který se pořádal každoročně. Před večírkem však panovala velká příprava. Pavel si musel pořídit nové sako s kalhotami a Judita si koupila nové černozelené šaty. Jako správná zaječí parádnice se Judita namalovala a také si natočila vlasy.
„Vypadáš půvabně, milunko,“ pochválil ji Pavel.
„Děkuji, miláčku. I tobě to sekne,“ poděkuje a pochválí zajíce upřímně.
„No, děkuju, ale ne jako tobě,“ nemůže se na ni Pavlík vynadívat.

Pohádky květinové víly – kapitola 4. - Cukrárna pandy Elišky

Po společné fotografii, kterou vyfotila Pavlova maminka, konečně odjíždějí na ples. Tam už je celá řada Pavlových přátel a samozřejmě nechybí ani jeho nadřízený. Vedoucích plukovníků je tu také spousta. Pavel představí Juditu svému nejlepšímu příteli z práce, pro kterého má i malý dárek. Malé letadýlko na ovládání. Oba totiž mají letadla rádi a sbírají je. Jejich práce je pro oba velkým koníčkem. Pak konečně vyzve Pavel Juditu k tanci. Tančí ladně a s úsměvem. Judita je šťastná, že je tu s ním. A Pavel je zase rád, že ji tu má, moc to pro něj znamená.

Jenomže nic netrvá věčně. Za chvíli může být vše jinak jako tady. Pavel si jde odskočit na toaletu a nechává Juditu samotnou. Protože je opravdu hvězdou večera, ihned se kolem ní točí další zajíci. Hezky si s nimi pohovoří do doby, než ji osloví Vilém. Zve ji k tanci, ale ona odmítá. Začíná se jí dotýkat a jí to není příjemné. Nakonec ji vytrhne psaníčko (malá kabelka) z ruky a odchází ven. Moc dobře ví, že Judita půjde za ním, takže docílí toho, co bude chtít.
„Vrať mi tu kabelku!“ vykřikne na něj celá roztřepaná venku v mrazu. Těžko říct, zda se chvěje zimou nebo malinko i strachem.
„Pojď si pro ni,“ nedá se odbýt Vilém.

Judita mu skočí na past a blíží se k němu. Mezitím se vrací Pavel z toalety a chce vzít výjimečně dvě skleničky šampaňského na připití, i když nepijí, ale mají co slavit. Jsou spolu přece už půl roku. Pepča, jeho nejlepší kamarád, na něj volá přes sál, že Judita šla s někým ven.
Judita Vilémovi psaníčko vytrhne, ale co nečeká, je to, že ji silně objeme zrovna, když vychází Pavel. Když je tak spolu uvidí v objetí, zarazí se a vrací se dovnitř. Je zklamaný jako nikdy v životě. Pije jeden drink za druhým. Tohle od Judity nečekal.

Pohádky květinové víly – kapitola 3. Učitelská pohádka

Ta se Vilémovi po chvíli vyškubne, protože má jako sportovkyně sílu v rukách, i když je drobná. Hledá Pavla, ale marně. Pak ho uvidí v objetí s jednou vojandou. Nejdříve mu chce všechno pěkně po pořádku vylíčit, ale pak si to rozmyslí. „Nestála jsem mu za to,“ myslí si, „když se tu objímá s jinou.“ Vyhrknou jí slzy a odjíždí domů, kde oblečená ulehá po katastrofálním večeru do postele. Pavla musí Pepan dovést domů, opil se tak, že nevěděl, čí je. Říká se ráno moudřejší večera. Pavlovi třeští hlava a je uražený a s nikým nemluví. Rozmluvit se ho podaří až jeho mámě, které je přinejmenším podezřelé, že přijel bez Judity. Její šestý smysl, že se něco stalo, ji nezklamal. Když jí Pavel vše vylíčí, maminka mu radí, aby si to s ní šel vyříkat, protože všechno na první pohled jasné, může být ve skutečnosti úplně jinak. Pavel musí uznat, že jednal v afektu a unáhleně. Mohlo to být skutečně jinak.

Po výborné zeleninové polévce, která ho postaví na nohy, odchází za Juditou. Ta ho nechce ani vidět po tom, co ji tam nechal s Vilémem samotnou, ale pak se smiluje, a přece jen ho pustí dál. Když si vysvětlí, co se ten večer stalo, tečou jim oběma slzy a obejmou se.
„Já dám Vilémovi do budky za to, co si k tobě dovolil!“
„Nedělej to. Hlavní je, že se to nakonec vysvětlilo a vše dobře dopadlo,“ ubezpečuje ho Judita.
„Když si uvědomím, co se mohlo kvůli takovému nedorozumění stát, mám sto chutí s ním zatočit.“
„Jen slaboši se mstí a používají násilí.“
„Máš pravdu, milunko moje. Necháme to být. Vilém jednou spravedlnosti neujde. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“
„To jsem ráda, že to říkáš. Mám to ale hodného muže.“
„Mám to ale moudrou ženu.“

Pavlíčkova maminka mu radila, aby byl v životě trpělivý. Tu největší lásku si musíme v životě zasloužit. A že si ji zajíc zasloužil, o tom nebylo pochyb.
„Musím ti něco říct, beruško,“ říká zajíc.
„Copak? Víš, že mi můžeš povědět, co jen chceš,“ zašeptá mu Judita do ouška.
„Jsi ta nejkrásnější zaječice pod sluncem,“ rozkřikne se a má chuť to vykřičet celému světu, že si našel tu nejpůvabnější zaječici.
„A ty jsi ten nejkrásnější ušák pod sluncem,“ dodá a zajíc ji utiší něžným polibkem.
A pak že je na světě smutno. Pro tyto dvě dušičky už to neplatí. Osud je přece jen svedl dohromady. A ten je mocný a neměnný.

Autor: Jitka Ježková