Jak velká úleva spadla z Vítězslava Bílka. Hloupá otázka, že?

No, já jsem opravdu moc rád, ulevilo se mi. Potřebuji takhle být vidět, abych získal důvěru trenérů. Když na ledě trávím velký čas, tak si člověk věří a jde to.

Popište ten svůj gól.

Zkoušel jsem stahovačku, puk mi ale ujel a tak jsem ho obehnal kolem mantinelu. Najel tam Knoťar (Tomáš Knotek – poz. red.), posunul Milanovi Hluchému a ten mi nádherně našel před bránou. Jsem fakt rád, že jsem takhle týmu mohl pomoci.

Chvíli na to se zdálo, že večer snů završíte. Úžasná individuální akce ale rozhodující brankou neskončila, proč?

Milan tam zkoušel kličku do středu, já myslel, že už puk nemůže mít a nadrzo jsem mu ho sebral. S ním se ale svezli beci, mně se udělal prostor a dělal jsem kličku tomu dalšímu. Bohužel Knoťar, i když asi nechtěl, se mi tam trochu připletl, trknul do mě a já minul těsně bránu.

Pardubice vás v první třetině skoro nepustily do pásma, ve druhé už se to sice zvedlo, ale zase jste přišli o náskok a dokonce inkasovali podruhé. Jaká byla v kabině atmosféra?

Je fakt, že ty dva jejich góly přišly hodně za sebou a trochu nás rozhodily, protože předtím jsme je měli pěkně rozehraný. Proto jsme si řekli, že ještě zbývá dvacka a že musíme ať se děje co se děje. Hrát se s nimi totiž dalo, tempo si myslím jsme drželi slušně. Psychika hraje velkou roli a my se podrželi všichni navzájem. Každá pětka šla naplno do každého střídání a vyplatilo se to.

S Milanem Hluchým vás pojí shodné cesty. Spolu jste odešli do Varů, teď jste oba zpět. Ještě ve stejné lajně a společně nabíráte sebevědomí…

Je to tak. Já s Milanem hrál už v mládeži a je fakt, že nám to vždycky šlo. Hráli jsme spolu pak i ve Varech. Víme o sobě, on ve výborný hráč, takže jsem rád, že nás trenéři dali dohromady a vyšlo to. Snad to bude pokračovat.