Seděl jsem v neděli před hokejem Kladno – Sparta s Milanem Novým, s tím Novým, který právě teď slaví svých šedesát. Já pil pivo, on kávu.
Povídám: „Milane, je tu první výhra – plný dům!“
On: “Neboj, bude druhá, Spartičku šmikneme.“
A šmikli.
Je brzy říkat, že budeme v play off, je ovšem reálné říkat, že kladenský hokej se znovu narodil. Už ho nevede JÁ, ale MY. Nově utvořený management se teprve chytá, získává zkušenosti, což mimo ledovou plochu není o nic lehčí než na ledě. Je stále ještě kousek po startu – čeká ho dlouhá cesta k ukotvení v hokejové rodině. Ale nastoupil poctivě, jde mu o sport, nikoliv o politické body. A právě návrat k esenci – ke sportovním kořenům je správný krok.
Krok, který je viditelný, také kvůli této naději nás bylo v hledišti víc než šest tisíc (oficiálně méně, ale na Kladně je to s diváky vždycky kapánek jinak).
A užili jsme si to. Na ledě nebyl tým bloudilů, hráli bojovníci. Ano, byl to víc boj než hra, ale to je přece cesta k vítězství. Tentokrát nás za ním táhl obránce Skrbek, byl nejvíc vidět, ale nebyl sám.
Byla to neděle naděje, přijdou všední dny, také porážky. I ty ke sportu patří – pokud budou po zpocených dresech a odevzdaných silách, pak to jsou porážky, které nejsou ostudou.
Jsou výzvou k lepšímu, jsou výzvou pro nás, pro diváky, abychom i po nich hráli s kluky na ledě dál.
Jdeme na to, jdeme na Kladno. Už to zase stojí za to.
Otakar Černý starší
