„Strašně jsem se trápil. Mlátil jsem do puku jako hluchej do vrat a pořád nic. Teď jsem moc rád, že jsem týmu konečně pomohl,“ zářil štěstím dvaadvacetiletý mladík, který přiznal, že si následně musel vyslechout i trochu popichování od spoluhráčů. „Ale rád.“

Čurilla svou trefou doslova rozjásal stadion, diváci i tým byli totiž hodně nakvašení na sudího Mináře, jenž krátce před rozhodujícím momentem vyloučil domácí mužstvo do tří. „Já myslím, že v tom utkání mohl padnout gól z pomalu každé střely. Že se to povedlo zrovna mně, za to jsem opravdu rád. Puk se mi trochu postavil, tak jsem jen snažil, abych to dal nahoru, protože jsem cítil, že brankář trochu dolů jde.“

Altrichtera mohl pokořit i po případné radě svých spolubojovníků z lajny Eberleho a Stielera, kteří s plzeňským gólmanem společně pomáhají v I. lize Berounu. Ale Čurilla to vyvrátil. „Tak to nebylo, nikdo nic neradil. Každý gólman má svou slabinu, všichni jsou hodně vyrovnaní. My se musíme soustředit hlavně na to, abychom žádný gól neinkasovali, protože se nám to v posledních kolech stávalo a sami jsme žádnou branku nedali,“ uvedl centr čtvrtého útoku mladíčků, mezi nimiž je ale mazákem.

Ten se ještě vrátil k tomu, jak se snažil prolomit černou sérii bez vstřeleného gólu. „Nikomu to nepřeju, je to hrozný. Já už měnil všechny rituály, které jsme měl minulou sezonu a začal jsem dělat opačně. Musím říct, že v hlavě se mi odehrávaly myšlenky na skočení z mostu, protože dvaadvacet kola jsme branky pouze inkasovali.“

Na lidi okolo však Čurilla protivný nebyl. „Nejvíc to odnášela přítelkyně, které bych tímto trpělivost rád poděkoval. Odnášela to vždy po zápase a jsem jí vděčný, že to vydžla – odvedla tím skvělou práci. Doma mi pomohli také rodiče a děda, ti mi moc psychicky pomáhali,“ uzavřel Marek Čurilla.