S bývalým hokejovým obráncem, jenž v sedmdesátých letech mimo jiné zvítězil v soutěži Zlatá hokejka, jsme se v týdnu setkali při besedě s žáky základní školy v Dolních Hbitech, aby zavzpomínal svou kariéru a zároveň školáky podpořil ve sportovní všestrannosti.

Jak se bývalému slavnému hokejistovi daří v důchodu? Co dělá a jaké má koníčky? Na otázky odpovídá František Pospíšil v následujícím rozhovoru.

Na který malér ze své sportovní kariéry si teď vzpomenete?
Byli jsme samý malér (směje se). Vzpomínám na jeden na olympiádě v Calgary v roce 1988. Odtamtud jsme přijeli domů pátí, to jsme šli z letiště kanálama.

K hokeji jste se dostal asi s kamarády na rybníku na vsi, jak to bývá. Bylo to tak i u vás?
Ne. Jako malí kluci jsme s bratrem šíleně zlobili. Máma si s námi nevěděla rady. Tehdy to vyvrcholilo tím, že jsme vylomili při rvačce okno. Tam u nás v Unhošti nabírali žáčky do hokeje. Máma nás tam hned druhý den odvedla a řekla: „Ty sem budou chodit". Nakonec jsme za to samozřejmě byli rádi.

Hráli jste zpočátku z donucení. Je to dobře?
Sport se dá dělat profesionálně nebo rekreačně, ať je to cokoli. Ale nesmí vás do toho tlačit rodiče. Tehdy jsme to neměli jednoduché, ale chytilo nás to. Pro výstroj jsme mazali domů přes les jedenáct kilometrů. Máma se pak svěřila, že ani nespala, jak se bála, aby mi nikdo nic neudělal.

Co vy a zima?
Když nemůžu jít pořádně ven, jsem šíleně nervózní. Takže ve stodole dělám dříví a třísky, těch mám dost i na příští rok. Taky chodím se psem denně čtyři kilometry. A to není můj. Je vnučky, ještě štěně, takovej „Jonatán". Jí moc neposlouchá. Odkoukal jsem od myslivců, že když mají štěně, nosí s sebou metličku. Jak pes zazlobí, dostane. No, a já jsem si takhle psa vypěstoval a jak pěkně poslouchá.

Nemůžu vynechat obligátní otázku: Jaký vztah máte k Příbrami?
Jezdil jsem do Příbrami často trénovat, získal jsem tu hromadu přátel a známých. Byly to dobrý roky. Trenérům v Příbrami každý vycházel vstříc.

Nejtěžší období kariéry?
V roce 1978 – 1979 jsem byl v Landshutu jako hráč. Líbilo se mi tam a dodnes tam mám kamarády. Ale začala mi vážně marodit žena a naše dvojčata měla jít do prvního ročníku gymnázia. Našel jsem mezi kolegy pochopení, že chci zůstat doma. Žena byla dvakrát dlouhodobě v nemocnici, navštěvoval jsem ji denně, nechtěl jsem, aby se to všechno rozpadlo. V té době jsem začal trénovat na Kladně. Po tréninku na Bulovku, večer s dětmi. Byl to hektický rok, ale žena se uzdravila, dětem se dařilo ve škole a navíc jsme (já trenér první rok) vyhráli přeborníka republiky. A neuvěřitelný bylo, že moje žena, když se uzdravila, dokázala děti tak zvládnout, že obě vystudovaly vysokou školu.

Takže jste prožil životní zkoušku…a vyhrál…
Bylo to pro mě velké plus. Byli jsme mladí rodiče, ženil jsem se v devatenácti, ženě bylo osmnáct a měli jsme dvojčata. To byl v okolí poprask. Všichni říkali, že tenhle vztah nebude mít dlouhého trvání a podívejte – letos v červnu oslavíme padesát let manželství.