Vzpomenete si na chvíli, kdy jste si o Radkovi řekla: „Ten kluk to v hokeji někam dotáhne…“?
Trvalo to poměrně dlouho. Tohle jsem si asi řekla, když hrál na mistrovství světa dvacítek. Předtím jsem mu samozřejmě strašně fandila, protože on se narodil s tím, že bude hokejista. A protože se pohyboval v hokejovém prostředí, myslel si o všech chlapech, že jsou hokejisti. Když mu byly asi čtyři roky, tak se mého bratrance zeptal: „Strejdo, ty hraješ za koho?“

On mu odpověděl, že za nikoho nehraje, že je zedník. Radko to nevzdal a zeptal se znovu: „Dobře, jsi zedník, ale za co hraješ?“ Všichni strejdové pro něj byli hokejisti. Tam, kde Leo zrovna hrál, jsme se stýkali v podstatě jenom s lidmi od hokeje. Někoho jiného potkáte jen těžko…

Každopádně Radko byl velký dříč, ale spíš než aby góly dával, nikdy je nechtěl dostávat. Už když s hokejem začínal, to jsme bydleli v Norsku a hrál se zápas přípravky, vždycky položil hokejku na led mezi brankáře a útočníka soupeře. Děti ještě neuměly tu střelu zvednout, takže Radko dělal takového „předbrankáře“. Nechtěl dostat gól. To měl v sobě odmalička.

V kolika letech začal hrát závodně?
Bruslit začal ve čtyřech letech, když jsme žili v Norsku. Přípravkový hokej hrál ve Švédsku a zápasy v Německu. Kde měl zrovna jeho táta angažmá, tam jsme se stěhovali. Radko dělal hokej, hrál na kytaru, jeho sestra Karolínka zase krasobruslila a hrála na piano.

Na tréninky jste malého Radka vodila vy, když tatínek hrál?
Samozřejmě. Když byl doma táta, tak s ním šel i on. Chodila s námi i Karolína, protože ji neměl kdo hlídat. Když jsme se po 12 letech v zahraničí vrátili domů, tak prohlásila: „Tak, a na zimák už mě nikdo nedostane!“ Potom také říkala, že si hlavně nikdy nevezme žádného sportovce. Odříkaného chleba největší krajíc, takže má za muže hokejového brankáře (Michal Neuvirth – pozn. red.).

Trénoval Radko rád?
Ano. Vždycky. Navíc se velmi dobře učil, takže jsme ho nemuseli strašit, že když dostane špatnou známku, nepůjde na trénink. Ale byl by to pro něj největší trest.

Stěhovali jste se z Norska do Švédska, pak do Německa… Jakým jazykem se domluvil?
My jsme se s dětmi doma nepárali. Já jsem povoláním učitelka, takže když už byly ve školním věku, paralelně se školní docházkou jsme doma jeli českou školu. Děti nikdy nemusely dělat rozdílové zkoušky, protože jsme se do Čech vraceli tak, aby duben, květen, červen chodily do školy.

Měly tedy české vysvědčení, ale tam, kde jsme zrovna byli, chodily do školy také. Po třech měsících vždycky začaly nějak komunikovat a domluvily se. Radko dodnes mluví dobře německy. Švédsky už ne, ale rozumí. A občas svoje spoluhráče za mořem překvapí nějakou větou v jejich jazyce. Musím říct, že děti byly hrozně přizpůsobivé. Vůbec jim nepřišlo divné, že se pořád stěhujeme a střídáme školy.

Hokejové tréninky jsou brzy ráno, že?
Když jsme v nějaké Radkově sedmé třídě jezdívali na Kladno, trénovalo se od šesti a pak se šlo do školy. Protože bydlíme na samotě u lesa, tak to někdy po ránu, když nasněžilo, bylo docela komplikované.

Kolik tenkrát stála hokejová výstroj?
Díky tomu, že můj manžel byl hokejista, nikdy jsme nekoupili žádnou hokejku, ta vždycky byla. Ale to ostatní jsme samozřejmě kupovali. Pamatuju si, že když Radko chodil asi do osmé třídy a koupili jsme mu brusle za 13 tisíc, tak jsem si sedla a řekla: „To snad ne?“ A on potřeboval na sezonu troje… K narozeninám si nikdy nepřál nic jiného než hokejovou výstroj. Takže v létě jsme mu ji k narozeninám vždycky dali novou.

Nic jiného ani neočekával a my jsme ani nic jiného neplánovali, protože to byla vždycky darda. Ale třeba helma mu vydržela hodně let. Vzpomínám si na jednu situaci, to už byl Radko myslím v dorostu, kdy přišel za tátou a povídá: „Táto, kluci hrajou těma kompozitovejma hokejkama, a já mám pořád ty dřevěný.“ Leo mu řekl: „A oni s nima dávají víc gólů? Nedávaj. Hraj tak, abys je fasoval. Já ti je kupovat nebudu.“ Nerozmazlovali jsme ho. Neměl víc než ostatní kluci.

Byl na něj tatínek přísný tím, že také hrál hokej? Poučoval ho?
Určitě. Byl to takzvaný trenér domácí. Po zápase v autě se mluvilo pořád o hokeji, rozebírali herní situace. Někdy to bylo drsné, až mi Radka bylo líto, a tak jsem se ho snažila chválit, aby se ta kritika trochu vykompenzovala. Hokej byl u nás doma na prvním místě.

I volba střední školy se mu podřídila. Radko se dobře učil a rodinná rada rozhodla, že bude mít maturitu. Nakonec studoval obchodní akademii v Berouně, měl individuální studijní plán, aby mohl hrát hokej. Ale když mohl být ve škole, tak tam být musel. Nebylo to tak, že pojedeme na Kladno na trénink, vrátíme se v jedenáct hodin dopoledne a on už nepůjde do školy. Měl smůlu, že jsem ho vozila ještě s dalšími kluky, a vždycky jsem si počkala, až do té školy opravdu zajde. Vyplatilo se to, protože maturitu udělal s přehledem. To byla naše podmínka: „Budeš mít maturitu a pak můžeš jít do světa.“

Kdy odešel?
V devatenácti šel do americké juniorské ligy do Everettu, kde dostal velký prostor. Měl báječného trenéra, který kdysi trénoval NHL. Po roce v Everettu byl draftovaný Tampou, kde byl tři roky na farmě. Třetí rok, když už jsme si mysleli, že na NHL nedosáhne, i když výsledky měl dobré, ho najednou na konci sezony povolali, podepsal smlouvu a už to
bylo. Dnes hraje za Philadelphii.

Jak jste prožívala odloučení se synem. Jezdila jste za ním často?
Ne. Jednou za rok. Ale byli jsme ve spojení přes Skype. Občas musel prožívat krušné chvilky. On třeba jako dítě neměl rád rajskou a vzpomínám si, že jednou volal a říká: „Mami, tomu neuvěříš, já tady ležím ve vaně a mám chuť na tvou rajskou…“ Ale on je dobrý parťák, takže vždycky bydlel pohromadě s kluky z týmu. V Everettu se bydlelo v rodinách a tam měl štěstí na výborné kanadské pěstouny, nebo jak oni říkají „billety“. Ti byli skvělí.

Když jsem se tam tenkrát letěla s Karolínou podívat, tak jsem se té maminky opatrně zeptala, jestli bych směla něco uvařit. Dopadlo to tak, že jsem vařila 14 dní a všichni si pochvalovali českou stravu. Vytvořili jsme si hezké pouto. Když šel Radko na farmu, tak už byl sám, ale nikdy sám nebydlel. Vždycky bydlelo čtyři pět kluků pohromadě. Pronajali si domek. A řekla bych, že Radko byl tak trochu vůdce. Rozhodoval, co se koupí, co se uvaří a tak dále. On rád vaří a také rád jí.

I vaše dcera Karolína žije většinu roku v Americe, všechna čtyři vnoučata tedy máte za mořem. Jak probíhá vaše babičkovství?
Všechna vnoučata jsou Američani, což mi přijde vtipné. Probíhá to tak, že za nimi hodně létám. Měla jsem štěstí, že všichni bydleli ve Philadelphii, což mi touto sezonou skončilo, protože Michal ještě nemá podepsanou smlouvu a čeká, co s ním bude. Jinak jsem s každým miminkem strávila šestinedělí, jak s dcerou, tak se snachou, byla jsem za nimi minimálně dvakrát za sezonu, a pak mám vnoučata celé léto v Berouně. Radko bydlí v Berouně, jeho žena Baruška je odtud, její rodiče od nás bydlí 200 metrů, takže děti přebíhají, ty větší. Michal je z Ústí nad Labem, takže Karolínka s dětmi bude v Ústí, ale přes léto u mě pár týdnů stráví.

Ještě mi prozraďte, jestli se chystáte fandit na mistrovství světa na Slovensko?
Ano. Moc se těším. Mám samozřejmě národní dres a poprvé v životě jsem si pořídila džínovou bundu, na kterou jsem si nechala našít číslo 3 a český znak, takže jsem připravená. (smích). 

RADOMÍRA GUDASOVÁ

Bývalá manželka hokejového reprezentanta Lea Gudase, je vystudovaná učitelka. 15 let vedla rodinný hotel v Berouně, nyní se živí jako profesionální chůva. Od syna Radka Gudase, současného hokejového reprezentanta, má vnoučata Leontýnku, které jsou čtyři roky, dvouletého Kvída a od dcery Karolíny pak skoro dvouletou Emilku a čtyřměsíčního Marka.