Za Řisuty jste začal nastupovat až v průběhu sezony. Jak vznikla domluva?
Na začátku sezony jsem chtěl ještě pokračovat co nejvýš. Nějaké nabídky ještě byly, ale už mi to nedávalo tolik smysl. Nějaké nabídky jsem odmítl kvůli tomu, že jsem šel na zkoušku do Prostějova, kde mi to nedávalo smysl, když jsem se dozvěděl, co po mně chtějí. Hledali někoho úplně jiného. Ztratil jsem tam čtyři dny a dvě nabídky jsem kvůli tomu odmítl. Nebylo to ale nic takové, že bych toho litoval. Pořád bych ale hrál na vyšší úrovni. Pak už jsem si říkal, že budu doma, protože se mi nikam daleko nechce. Agent mi ještě poslal dvě tři nabídky do Polska a do Francie za nějaké peníze, ale už se mi nechtělo z domova. Psal jsem si s Ruďákem (Janem Rudovským), který mě tahal do Ústí, a potom jsem potkal Víťu Bílka, který říkal, že by potřebovali pomoct v Řisutech. Vzal jsem radši tu bližší variantu.

V Prostějově tedy hledali jiný typ hráče?
Já jsem nikdy neuměl bránit. Nebo spíš mi bylo bližší útočení. Tam ale hledali přesný opak – defenzivního hráče na oslabení. To mi nešlo. Druhý zápas jsme vyhráli nad Banskou Bystricou 5:2, já měl dvě nahrávky a potom mi řekli díky. A to jsem naskočil potom, co oni už byli měsíc na ledě a já trénoval v Bratislavě, jak to šlo. S hobíky a podobně.

Berete to jako konec své profesionální kariéry?
Beru to tak, že už je konec. Dohraju ještě pár let, ale už se mi nechce ani tolik namáhat tělo. To už je po letech tak zbité, že jsem rád, že jsem doma. Šest let jsem tady pořádně nebyl, teď si to užívám.

Jak vás baví hokej v Řisutech?
Je to těžké, že jsme poslední. Už jsem ale trošku změnil svoje myšlení, zbytečně se nerozčiluju. Sám sebe jsem tím překvapil.

Čím to je, že se vám tak nedaří a ve skupině západ jste poslední? Máte tam kvalitní hráče jako například Vítězslava Bílka.
Je tam méně takových jmen, jako je Víťa. On umí dát gól. Většinou ale dojíždíme na to, že nedáváme góly a pak uděláme individuální chyby, které soupeř většinou potrestá. My bychom dali tak jednu ze tří takových šancí. Na to dojíždíme. Teď přišel nový trenér, tak uvidíme. Řekl bych, že se to pohnulo k lepšímu a někteří kluci vzali rozum do hrsti a začali makat.

Ve středu začíná nadstavba. Cílem je tedy záchrana ve druhé lize?
Půjdeme zápas od zápasu a zkusíme každý vyhrát. Máme ale dost velkou ztrátu, takže cíl je hlavně zlepšit se herně, aby v případné baráži byl herní projev dobrý.

S druhou ligou máte z kariéry jen málo zkušeností. Překvapilo vás, jak se zkvalitnila?
Určitě, hokej se všude strašně zvednul a ligy se vyrovnaly. Já byl loni v první slovenské lize a byl jsem překvapený, jaké to má tempo. Hráčům většinou chybí nějaká taktická vyspělost, v tom je největší rozdíl.

Druhá liga není profesionální soutěž. Čím se teď živíte?
Teď pomáhám mámě v obchodě. Je to ale dočasné, chci si teď dodělat trenérskou licenci. Už jsem ji měl, ale propadla mi a nemohl jsem si ji obnovovat, když jsem byl pryč. Teď to nějak řeším a věřím, že to vyjde. Chtěl bych se pak domluvit na Kladně nebo někde jinde, kde by mi to dávalo smysl.

Představa je taková, že byste začal u mládeže a postupně se propracoval jako trenér až do dospělého hokeje?
To by mě určitě lákalo. Já nejsem úplně na tréninky, ale baví mě taktické věci jako přesilovky, oslabení a systém. To by mě asi bavilo víc než děti, ale člověk někde musí začínat.

Už jste naťukával nějaké možnosti u Rytířů?
Mluvil jsem s panem Blažkem (sekretář mládeže) a ten říkal, že by asi byla možnost. Trénuje tu Víťa Bílek s Jardou Kallou, tak bych byl další bývalý hráč, kdo by se zapojil. Asi by mě to bavilo zůstat u něčeho, co jsem dělal celý život.

Pojďme se ještě ohlédnout za vaší kariérou. Jako odchovanec Kladna jste za jeho áčko zasáhl do dvanácti sezon. To je pořádné číslo, že?
Hrát doma je vždycky čest. Začátky byly hezčí, konec byl o něco horší, protože jsem odcházel po třech prvoligových sezonách. Lidi už mě asi měli plné zuby, slyšel jsem, že bych už měl vypadnout. Tak jsem je poslechl. Ne, už jsem tady byl okoukaný a byl čas na změnu. Bylo dobře, že jsem po tolika letech odešel, a jsem vděčný, že jsem na Kladně mohl hrát tolik zápasů.

Je pravda, že fanoušci na vás často svalovali i chyby, které jste neudělal vy. Neměl jste to s nimi jednoduché, že?
Když jsme hráli baráž a spadli, tak jsem měl zrovna výbornou sezonu. Tam mě třeba mohli mít rádi. Bylo to ale vždycky super. Každý má svůj názor, já jim to neberu. Já byl rád, že můžu hrát doma.

Byl váš návrat do Kladna pak ještě někdy ve hře?
Většinou jsem měl podepsáno hned po sezoně, takže to asi moc ve hře nebylo.

V mládeži jste pomohl Kladnu k posledním mládežnickým titulům. Co tomu říkáte, když vidíte, že teď juniorka Rytířů ani není v nejvyšší soutěži?
Je to dost smutný pohled, když Jarda (Jágr) říkal, že to dělá hlavně pro mládež, a teď to je tak, jak to je. Nevím, jestli se to vůbec někdy vrátí. Když budou kluci v dorostu dobří, ale nebudou mít perspektivu do juniorů, tak proč by tady zůstávali. Musí se to nějak změnit. Nevím, jestli se dá extraliga juniorů koupit, to by bylo asi nejlepší řešení. Hned by to mělo jiný rozměr.

Po konci v Kladně jste zamířil do Běloruska, které není mezi českými hokejisty až tak známé. Jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám na to strašně rád. Život je tam tak o dvacet až třicet let zpátky, ale strašně se mi to líbilo. Život tam jsem měl řád, lidi brali oproti nám pakatel, ale vypadali šťastně. Pro mě to byl strašný životní zážitek. Potom jsem si řekl, jak se tady v Čechách máme dobře a jak jsme hloupí, že si toho nevážíme.

Posledních pět let jste strávil na Slovensku. Byl jste tam spokojený?
Bylo to super, že jsem se nemusel učit jiný jazyk. Ruštinu v Bělorusku jsem dal, protože jsem se ji učil na střední. Na Slovensku to ale bylo jako doma. Měl jsem štěstí, že jsem hrál v dobrých týmech, takže se mi tam líbilo. Všechno tam fungovalo. Slyšel jsem, že se tam nevyplácí peníze, ale to se mi stalo jen jednou. V Košicích, ve Zvolenu i teď v Žilině to fungovalo tak, jak mělo, a bylo to super.

V Košicích jste strávil nejvíc času…
Tam byla škoda, že první sezonu ukončil covid. Měli jsme na to jít minimálně do finále, měli jsme výborný tým a výborného trenéra Petera Draisaitla. To byl jeden z nejlepších trenérů, co jsem zažil. Jak lidsky, tak profesně. Tam to byla škoda, věřil jsem, že bychom to udělali.

Jak dlouho byste teď chtěl ještě hrát hokej, i když už ne na nejvyšší úrovni?
Chtěl bych hrát, dokud bude tělo moct a bude to dávat trošku smysl. Nechtěl bych skončit a hned se zakulatit. Beru to tak, že se jdu zapotit a jsem v kolektivu, který by mi určitě chyběl.

V minulosti jste měl zajímavou zálibu, že jste renovoval staré skládačky. Věnujete se tomu pořád?
Pořád se v kolech nějak hrabu. Jednou za čas nějaké kolo udělám, zůstalo mi to. Je to pro mě relax, když mám volný čas a chci něco dělat.