V současnosti se věnujete trénování brankářů. Jak jste se v tom našel?
Musím říct, že mě to baví. Musel jsem se naučit nové věci, člověk pořád řeší i něco okolo. Baví mě to moc, nejradši jsem s kluky na ledě. Posouvám se dál a sám se zlepšuju.

Je to něco, kam byste chtěl směřovat i dál? Nebo myslíte třeba i na práci hlavního trenéra?
To úplně neplánuju, vidím se v gólmanech, protože tomu rozumím. Jako hlavní trenér se člověk musí ještě daleko víc učit. Celý život jsem byl v bráně, takže se budu asi držet u chytání. Člověk ale nikdy neví. Uvidíme, jaká bude budoucnost. V tuhle chvíli se soustředím hlavně na chytání.

Berou vás mladí gólmani o to víc, že jste jako hráč dosáhl až na NHL? Pamatují vás, když jste chytal?
Určitě, kluci si mě pamatují. Teď trénuju ročníky 2003 až 2009, což je juniorka až devátá třída. To jsou kluci, kteří si mě pamatují. Pak jsem s mladšími gólmany na gólmanské tréninky a tam si mě zase pamatují jejich rodiče. Mám v tom asi respekt. Jsem za to rád, něčím jsem si prošel a myslím, že mám klukům co dát ze svých zkušeností a příběhů, jak to vždycky nebylo všechno růžové.

Je velká výhoda pro trénování, že máte za sebou takovou kariéru? Nebo se pořád musíte hodně učit?
Mám se pořád co učit. V některých věcech vím, o čem mluvím, ale pořád se mám co učit. Dělám samostudium, různá cvičení, trávím dost času na videu, kde stříhám pro kluky videa. Myslím, že mají dobrý servis.

Kariéru vám předčasně ukončily zdravotní problémy. Je prevence něco, na co hráče upozorňujete?
Přesně tak. Byla to jedna z prvních věcí, kterou jsem říkal v letní přípravě před sezonou. Naučil jsem je kompenzační cvičení, mají i své výborné kondiční trenéry. Tohle jim připomínám, nikdo neví, jak dlouho mu vydrží zdraví. Hokej se tak zrychluje, jsou nešťastná zranění, která ukončují kariéry. Někteří hráči se kvůli tomu ani nedostanou do profi hokeje. Zdraví je samozřejmě nejvíc.

Když se teď učíte, vidíte něco, co jste mohl udělat jinak, abyste vydržel chytat třeba o něco déle?
Člověk asi vždycky může udělat trochu víc, těžko říct. V sobě mám, že jsem pro to udělal maximum. Jediné, co bych změnil, je to, že bych nešel na operaci, která mi konec kariéry jen urychlila. Měl jsem na tu operaci nejít a snažit se to vyrehabilitovat. To jsem pak stejně po operaci dělal, ale bohužel to už operací nešlo zachránit.

Jak jste na tom teď po zdravotní stránce? Neomezuje vás to v životě nebo při trénování?
Není to na každodenní rozštěpy a rozkleky. Je to lepší, poslední dva roky už jsem lyžoval, hraju tenis, golf… Rád sportuju, jsem rád, že nejsem invalida, protože ke sportu mám blízko. Jsem rád, že můžu fungovat, ale není to na to, abych dělal denně rozštěpy v takové rychlosti, jako se v profi hokeji musí. V trénování mě to vůbec neomezuje. Ohebnost mi zůstala, cvičím dál a pořád se snažím udržovat. Člověka trápí z kariéry kolena, záda, nejsou to jenom kyčle. Člověk je z kariéry bolavý, proto musím dál cvičit a pohybovat se.

Konec kariéry jste oznámil už před třemi lety. Jak náročné bylo po psychické stránce skončit tak brzy?
Bylo to dost náročné. V té době jsem ale měl už dvě malé děti, manželku, rodinu. Ti mi z toho dost pomohli. Úplně jsem se odmlčel od hokeje minimálně na rok. Bydlel jsem v baráku za Prahou, byl jsem úplně mimo dění a trochu jsem se stranil. Teď jsem zpátky. Nikdy jsem nebyl úplně v depresích nebo tak. Samozřejmě to člověka mrzelo a myslel na to, ale teď už řeším úplně jiné věci a těším se na budoucnost.

V poslední době je to docela aktuální téma. Jakub Voráček přerušil kariéru, Tomáš Plekanec a David Krejčí ji kvůli zdraví ukončili. Dávají si teď hráči větší pozor na zdraví a možné problémy?
Je to možné. Hokej je rychlejší a tvrdší, zvlášť v Americe, kde člověk tělo namáhá i v nemoci, hraje pod injekcemi a pod prášky. Tělo dostává fakt zabrat. Zdraví je ale nejvíc, to je to jediné, co si nejste schopní koupit.

I tak za sebou máte 11 sezon ve čtyřech klubech NHL. Jak se ohlížíte za kariérou?
Super. Pro mě jako kluka z Ústí bylo obrovské už jenom dostat se na Spartu. Pak se dostat do nároďáku a do Ameriky, kam jsem letěl jako osmnáctiletý a nevěděl jsem, co mě čeká… Vzpomínám na to v dobrém, kolikrát to bylo náročné, ale stálo to za to. Užil jsem si krásných 13 let v Americe, zajistil jsem rodinu, takže super. Vždycky to ale může být lepší. Kdybych mohl něco vrátit, tak by to byla ta operace. Určitě jsem ale pyšný na to, čím jsem si prošel a co jsem dokázal.

Na které angažmá vzpomínáte nejradši?
Nejradši vzpomínám na dva kluby. Ve Washingtonu jsem si to prožil celé. Byl jsem tam draftovaný, vytáhli si mě a prožil jsem tam první šatnu NHL i první zápas NHL. Stejně tak i všechny farmy, boj o tým, povolání nahoru. Tam jsem strávil většinu času, rád na to vzpomínám. Pak vzpomínám rád na Filadelfii, kde jsme se sešli s Kubou Voráčkem a Radkem Gudasem. Měli jsme tam českou partičku, to bylo super, předtím jsem na to neměl moc štěstí. Jen ve Washingtonu jsem byl rok s Tomášem Vokounem a dva roky s Romanem Hamrlíkem. Většinu času jsem byl ale sám Čech, takže ve Filly jsem si to pak užíval, že si můžu pokecat česky s někým v týmu.

Ve Washingtonu jste si zahrál s Alexandrem Ovečkinem. Jaká praxe je pro gólmana trénovat s takovým střelcem?
Je to super. Ovečkin byl draftovaný rok přede mnou, takže odehrál jeden rok v NHL a na našem draftu ve Vancouveru přebíral cenu pro nejlepšího nováčka NHL. Pak tam zůstal na draft a předával nám dres. Pamatuju si ho jako úplně mladého kluka, už tehdy byl ale obrovská hvězda. Pak tam se mnou draftovali Nicklase Bäckströma, takže jsem od začátku viděl, jak se spolu tihle dva vyhrávali. Pak z nich byla jedna z nejlepších přesilovek v NHL, nakonec vyhráli i Stanley Cup. Vidět u nich progres bylo neskutečné.

Sledujete NHL i teď? Česká gólmanská škola tam má pořád silné zastoupení.
Sleduju, chodím občas i do televize jako expert. Je fajn, že tam máme tolik kluků, plus jsou tam ještě šikovní kluci na farmě. V Čechách se pořád pracovalo dobře s gólmany a můžeme být hrdí na to, kolik brankářů tam máme. Víc než obránců, což je neuvěřitelné. Je vidět, že práce s gólmany se vyplácí. Nemáme tam ale momentálně jasnou jedničku, jako býval Dominik Hašek, Tomáš Vokoun nebo Ondra Pavelec. Takovou stálici tam nemáme. V dnešní době je to úplně něco jiného, nejsou jasné jedničky a oba gólmani musí být kvalitní. Jsou zranění, do toho cestování, hodně zápasů ve dvou dnech… Gólmani jsou tam dobří, ale je těžké se dostat na jedničku.

Jak vás baví práce experta?
Baví mě to, vždycky mě bavilo sledovat NHL. Už z pohledu gólmana jsem strávil hodně času na videu, koukal na zápasy a přesilovky. Vidím tam věci, které možná jiní nevidí. Hlavně u chytání. Když mám čas, tak tam jdu.

Chodíte si někdy i zahrát hokej?
Úplně na to nemám čas, dost času trávím na zimáku jako trenér. Spíš mám hobby mimo zimák.

Jak budete připravený na sobotní Návrat legend v Holešovicích?
Snažím se připravit hlavně na suchu. Na čtvrtek jsem se ale domluvil s trenérem Netíkem, který tam taky bude hrát, že se půjdeme sklouznout na chvíli s juniory. Aspoň na půl tréninku, abych šel aspoň jednou před zápasem. Těším se na to, bude sranda. Padne hodně gólů, takže z pohledu gólmana tyhle zápasy nejsou úplně příjemné. Je to ale hlavně pro lidi a člověk si to nemůže brát vůbec osobně.

V týmu Sparty se potkáte s Tomášem Dubou. Znáte se?
Potkali jsme se, ale moc se neznáme. Já jsem o šest let mladší, takže jsem k němu vždycky vzhlížel. Měli jsme tu Dubíska, pak Tomáše Pöpperleho, Marka Schwarze… Vždycky jsem chtěl být jako oni. Nakonec oni na tom zápase nejsou a já jo. To je pro mě neskutečné.

V jednom týmu si zahrajete i s tchánem Leem Gudasem. To bude taky speciální, ne?
Jo, to taky. Ve snu mě nenapadlo, že si s Leem někdy budeme moct zahrát. Těším se na to. Bude to super zážitek. Přijede už v pátek, bude u nás spát. Těším se na něj.

Proti vám v brance bude Ondřej Pavelec. S ním se znáte hodně dobře, že?
Určitě, mám k sobě hodně blízko. Chodili jsme spolu na večeře, když jsme proti sobě chytali. Je to o rok starší kluk, ke kterému jsem taky vzhlížel. Chytali jsme spolu už na mistrovství republiky třetích tříd v Šumperku, takže se známe fakt strašně dlouho. Teď se potkáváme u reprezentací na brankářské komisi. On je u áčka, já jsem u U18, takže se pořád potkáváme a vídáme.

Zápas legend se vztahuje ke 120. výročí založení Sparty. Co byste jí popřál k narozeninám?
Sparta všechno má – má nejlepší fanoušky, má nejlepší arénu, nejlepší zázemí a jediné, co jí chybí, je titul. Já bych jí určitě přál titul. Věřím, že takhle kvalitní brankářskou dvojici, jakou mají teď, dlouho neměli. To bych jim přál. Jinak má Sparta všechno, co potřebuje.