V Praze jste si zahrál na mistrovství světa dvakrát. Jak vzpomínáte na turnaj v roce 2004?
Pro každého hokejistu hrát doma na mistrovství světa je obrovský zážitek. Na jednu stranu obrovský tlak, máš tady rodiny a je tam obrovské očekávání od fanoušků, kteří jsou tady fanatici do hokeje. Popularita hokeje je obrovská. V roce 2004 v nové hale jsme měli vynikající tým, v základní části jsme neprohráli ani zápas, v posledním jsme porazili Kanadu 6:2. Měli jsme obrovské sebevědomí do čtvrtfinále a nastoupili jsme proti Americe, která skončila čtvrtá v Ostravě. Musela ještě cestovat, takže tam asi došlo trošičku k podcenění. Nevím, jestli to nazývat podceněním, ale možná už jsme se viděli dál než ve čtvrtfinále. Dokonce jsme vedli 2:0, ale otočilo se to a prohráli jsme v nájezdech. Na druhou stranu věřím v osud a stejným způsobem, jako jsme prohráli, jsme o rok později vyhráli ve Vídni. Vrátilo se nám to zpátky. Když se nad tím zamyslíš, všechno zlé je k něčemu dobré.
V roce 2015 jste v Praze zažil rozlučku s reprezentační kariérou…
Bylo velice těžké získat zlaté medaile, když se podíváme na sestavu, se kterou přijela Kanada. Možná měli lepší sestavu než na olympiádách. Byli tu opravdu top hráči, měli neskutečný manšaft a neprohráli ani jednou. Já do poslední chvíle nevěděl, jestli na mistrovství nastoupím. Během sezony jsem hrál v New Jersey, kde se mi potom už tolik nedařilo. Byl jsem vytrejdovaný na Floridu, kde jsem zase ožil a začal dávat góly. Nakonec jsem přijel a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Já osobně jsem si užíval každé střídání a každý zápas díky fanouškům, kteří mi dali najevo, že si váží toho, že jsem tady mohl být. Fandění mojí osobě, to bylo něco neskutečného. Přál bych to zažít komukoliv. Navíc se mi povedl zápas čtvrtfinále, kde jsem dal dva góly. Bohužel jsme v semifinále narazili na Kanadu, která byla o něco lepší. Hráli jsme důstojný zápas, hned v prvním střídání jel Červus (Roman Červenka) sám na bránu, jeden gól, který měl být, nám neuznali… Škoda.
Podobné ovace publika byste mohl zase zažít. Během mistrovství totiž budete uvedený do síně slávy IIHF. Dá se to srovnávat?
Nevím, s čím bych to měl srovnávat. Nemůžeš srovnávat ceremoniál, který trvá pět minut, se zápasem, kterých je třeba devět během mistrovství světa. Pokud to chceš srovnávat s Pittsburghem, tak myslím, že se to taky srovnávat nedá. Tam jsem byl sám, dvacet let takovou akci neměli, naposledy to byl Mario (Lemieux). Co se týká mistrovství světa a uvedení do síně slávy, tak tenhle rok by to mělo být asi sedm hráčů. Je to navíc každý rok. Je to úplně o něčem jiném. To, co se událo v Pittsburghu, je jedinečná věc.
Opakovaně jste v minulosti říkal, že reprezentace pro vás v mládí byla velkou motivací. Vybavíte si, které šampionáty vás nejvíc posunuly a ovlivnily?
My jsme v té době neřešili NHL, jako mladí kluci jsme o tom nevěděli. Kdybych neměl na mistrovství světa v roce 1990 společný pokoj s Holasem (Bobbym Holíkem), tak jsem absolutně nevěděl, co to NHL je. Tam jsem dostal školení o NHL. Musím zmínit rok 1990 a můj první šampionát. Nikdo do poslední chvíle nevěděl, jestli pojedu já, jestli pojede celá lajna… V té době Robert Holík i Robert Reichel byli lepší hokejisté než já. Trenér Wohl se tenkrát rozhodl, že vezme celou lajnu, což mi hrozně pomohlo, jinak bych se tam nedostal. Nechtěl vzít dva a doplnit to někým starším, my spolu hráli už na mistrovství světa dvacetiletých. To je jeden ze zážitků mistrovství světa. Během kariéry v Pittsburghu jsem se potom vždycky dostal do play-off, takže šance jet na mistrovství byla minimální. Dá se říct žádná. Vždycky jsem hrál, když bylo mistrovství světa. Když jsem pak šel hrát do Ruska, tak jsem měl šance větší. Zážitek bylo mistrovství 2005, kdy jsme vyhráli, byl to můj první titul mistra světa. Byla stávka, takže se tam sešlo to nejlepší, co mohlo. My měli výhodu, že jsme hráli celou sezonu soutěž na rozdíl od Kanaďanů nebo Američanů, takže konkurence byla spíš ve Švédsku, Rusku a Finsku. Tam jsme měli největší soupeře. Kanaďané se dostali do finále, ale pořád ne všichni měli možnost hrát během roku. Nebyli tak rozehraní, jako jsme byli my.
Co šampionát v roce 2010?
Můžeš říct náhoda, na druhou stranu jsme se dostali do situace, kdy jsme měli nůž na krku a nebyla žádná jiná možnost než vyhrát poslední tři zápasy, abychom se vůbec někam dostali a nebyla to největší ostuda v historii. Nemám rád slovo strach, ale strach z průšvihu je tak silný, že nakonec jsme si odvezli zlato. Jako poslední šampionát musím zmínit 2015 v Praze.
Měnil se v průběhu let váš vztah k národnímu týmu?
To asi jo. Není to jen o národním týmu, je to celkově o hokeji, o tom, jak se koukáš na hokej. Věkem se mění všechno. To, jak se koukáš na hokej, jak koukáš na tým. Když jsi mladý, máš v hlavě daleko víc osobní úspěch, když jsi starší, tak už osobní úspěch jde stranou a máš před sebou jen týmový úspěch. To je úplně normální. Vážíš si úspěchu v nároďáku později daleko víc, než když jsi mladý. To je stejné, jako když se díváš na život a je ti 20 let. Až ti bude 70, budeš si vážit každého dne. Když je ti 20, tak jich máš spoustu před sebou. Stejné je to s nároďákem. Říkáš si, může to být můj poslední zápas. Je to to samé.
Zažil jste větší erupci nadšení než po vašich gólech ve čtvrtfinále šampionátu v roce 2015 proti Finsku?
Pro mě osobně to je nezapomenutelný zážitek. Bylo to moje poslední mistrovství světa, bral jsem to jako svůj poslední zápas, kdybychom prohráli. Zrovna se mi dařilo, postoupili jsme. Vždycky se říká, že je to klíčový zápas na mistrovství světa. Když uděláš čtvrtfinále, tak je to úspěch, nebo neúspěch. Můžeš prohrát spoustu zápasů v základní části, ale když vyhraješ ve čtvrtfinále, tak máš šanci na medaili.
V roce 2010 se hodně mluvilo o vašem proslovu. Cítil jste zodpovědnost za tým?
Slyšel jsem, jak se probíralo, co jsem tam chtěl říct, ale myslím, že to nebylo úplně správně pochopené. Byl jsem plný emocí, prohráli jsme s Nory a novináři začali šít do mužstva, že není dost dobré. To ale bylo nespravedlivé. Hráči možná odevzdávali maximum, co mohli. To, že nemáš kvalitu, nebo jsi neměl šanci, neznamená, že jsi špatný. Hraješ maximum, co jsi mohl odehrát. Já chtěl kluky chránit. Nemůžeš brát, že jsi s někým prohrál, důležité je, že jsi tam odevzdal maximum. To jsem se tam snažil říct, že by měli být kritizovaní spíš hráči, kteří se na to s prominutím vys*ali. Tady to bylo brané tak, že jsem kritizoval hráče, kteří tam jsou, a je to motivovalo. Tak to vůbec nebylo, já chtěl spíš bránit kluky, kteří dělali maximum. Když vidím některé zápasy, tak kvalita tam taky byla, protože některé týmy jsme přehrávali. Byli jsme lepší než Švédové i Finové, přehrávali jsme je a kvalita tam najednou byla. Než se do toho hráči dostali, tak to vzalo víc než dva tři zápasy.
Ve finále jste pak ukázali sílu a přestáli i památný tlak Rusů při hře šest na tři…
Bylo to samozřejmě o štěstí. Byla tam ale taková bojovnost, že hráči padali do střel po hubách. Kdyby tam někdo vystřelil někomu do hlavy, tak ten hráč neuhne. To, jak byl tým poskládaný, a ta chuť a vůle vyhrát… To bylo jedinečné.
Myslíte, že to některým hráčům změnilo kariéry?
Proč by ne? Měli šanci podepsat kontrakty ve větších ligách, spousta hráčů šla do KHL, což byla v té době druhá nejlepší soutěž. Suverénně. Vydělali si tam i velké peníze. Určitě jim to změnilo kariéru, možná získali sebevědomí a chuť vyhrávat. Byli tam dobří hráči, jen nebyli známí. Museli si tím projít, pro spoustu hráčů to bylo první mistrovství světa.
Jak vidíte letošní šance na úspěch? V realizačním týmu je i Tomáš Plekanec. Mohl by v nové roli konečně dosáhnout na zlato?
Těžko soudit, když nevíš, jak budou mužstva poskládaná. Jsem zvědavý, jak silná přijede Kanada a Amerika. Výhoda je, že i ti, co vypadnou z prvního kola, můžou hrát. Má to nevýhodu v tom, že je dlouhá sezona o 80 zápasech. Tam nemají kempy jako u nás, hráči se musí udržovat sami. Když s týmem vypadneš, chceš si odpočinout, jedeš někam s rodinou a za měsíc se zase sbalit a začít hrát… Rozdělit si odpočinek a letní přípravu. Záleží, jak se na to hráč kouká. Uvidíme, kdo přijede. Na druhou stranu sem hráče táhne Praha. Praha je krásné místo a má i dobrou reputaci.
Česko ale už nemá za mořem tak velkou zásobu hráčů jako v minulosti. Například obránci jsou nedostatkové zboží.
Máš tam třeba Hronka. Nemyslím ale, že by to byl problém. Potřebuješ rozdílového hráče, to je Pasta (David Pastrňák). Pasta je někde jinde. Potřebuješ mít toho, kdo ti to může vyhrát sám. Problém vůbec nebudou brankáři, těch máš spoustu kvalitních. Co se týká hráčů v Evropě nebo v české lize, ti to můžou v klidu hrát. Naše soutěž se hrozně zlepšila. Hráči, kteří hráli v KHL, jsou najednou tady v Čechách, trenéři měli možnost je vidět a vyzkoušet, budou pohromadě. Není to tak, že máš mužstvo, najednou přijedou hráči z NHL a ti, co tu byli celou dobu, odjedou pryč. To taky někdy nabourá chemii v mužstvu. Ne vždy to je pro dobro věci. Podle mě se to bude doplňovat o pár hráčů a jinak mužstvo zůstane stejné hned od začátku turnaje.
Když mluvíte o rozdílových hráčích – vnímáte to tak, že v roce 2010 jste to byl vy a brankář Tomáš Vokoun?
Jsou na to dva pohledy – jeden je hokejový. Nemyslím, že se mi tam dařilo a byl bych nenahraditelný. Druhá věc je ta, že je tam hráč se zkušenostmi. V té době jsem oproti ostatním hráčům měl spoustu zkušeností, takže tahle podpora byla pro psychiku mužstva větší než ta hokejová na ledě. Tam jsem nepodával nijak zázračné výkony, tam jsem byl jeden z hráčů. Voky samozřejmě chytal výborně. Potřebuješ gólmana, bez toho to nejde. Pokud ti gólman pustí v rozhodujícím zápase dva tři góly, které by neměl dostat, tak se nemůžeš do toho vrátit. Není to Stanley Cup, kde máš další šanci. Tady je to o jednom zápase. Můžeš mít všechno perfektní, najednou se ti zraní klíčový hráč, brankář zrovna nemá svůj den, komukoliv se něco stane a všechno můžeš zahodit. Za rok začínáš znova. Je to hodně o náhodě.
Co říkáte jako majitel Rytířů na to, že Jiří Ticháček bojuje o šanci dostat se do týmu?
Já doufám, že bude bojovat hlavně v baráži. Uvidíme.
Je těžší hrát takhle velký turnaj doma? Zažili jste v roce 1996 i velkou nevoli fanoušků.
Rok 1996 byl specifický. Novináři z nás udělali daleko lepší hráče, než jsme byli. Nazývali jste to dream team, my byli dream team, ale ten tu měla všechna mužstva. Nakonec jsme dostali i od Němců. Záleží vždycky, jak se ti daří. Pokud máš dobrý začátek, lidé tě poženou. Záleží ale na tom, jak se s tím hráči vyrovnají. To je individuální. Proto potřebuješ osobnosti, které tomu dají klid. Nezbláznit se, když se ti nedaří zápas, když prohráváš po první třetině, aby mužstvo nezpanikařilo.
Kdo by mohl být takovou osobností?
Máš tam zkušené trenéry, kteří to hráli – ať je to Židla (Marek Židlický) nebo Pleky (Tomáš Plekanec). To mluvím o hráčích, kteří v daných situacích byli, to je důležité. Radim Rulík nehrál hokej na téhle úrovni, ale zase je to vynikající trenér. Potřebuješ ale propojení, asistenti trenéra jsou hrozně důležití. Beru je jako takovou propojku. Hráči řeknou víc asistentovi než hlavnímu. Pleky byl aktivní hráč ještě minulý rok, Židla taky neskončil tak dávno. Jsou to mladí trenéři, což je důležité. Záleží, jaká bude sestava. Je důležité, kolik tam bude veteránů, ale hlavně je důležité, jak se ti daří. Hlavně klíčovým hráčům. Málokdo dokázal být lídr, když se mu zrovna nedaří. Když tam řveš na ostatní hráče, tak pak vypadáš jako šašek. Oni ti pak řeknou, že taky hraješ hov*o. Od toho je hierarchie. Nejhorší je, když se první lajně nedaří, a začne se dařit čtvrté. To je největší průšvih. Ti ze čtvrté si najednou myslí, že můžou hrát tu první. Ona to je pravda, ale čtrnáct dní. Když se daří první lajně, druhá je druhá, třetí je třetí a čtvrtá je čtvrtá, tak je to ideální.
