Jaký byl zážitek zahrát si univerzitní ligu na stadionu, kde jste začínal?
Zážitek to byl neskutečný, mohli tady být všichni moji kamarádi a byla tady celá rodina kromě táty, který bohužel nemohl dorazit. Byl to velký zážitek a i přes výsledek jsem rád, že jsem to mohl zažít. Byla super atmosféra, lidi, kteří to měli na starosti, na tom hodně pracovali a myslím, že se to povedlo.

Přímo na stadionu bylo k vidění hodně dresů se jménem Routa. Vnímal jste podporu?
Na ledě ani ne. Na ledě na to člověk úplně zapomene, když jsme večer šli s kamarády do hospody, tak jsme si ale samozřejmě řekli, kolik jich tady bylo. Přímo na ledě to ale člověk nevnímá a soustředí se na hokej.

Na stadionu to znáte opravdu dobře. Dělal jste spoluhráčům prohlídku?
Na to ani nebyl čas. Jen jsme na začátku dostali kabiny dole pod tribunou a pak tam šli i Plzeňáci. Věděl jsem, že jsou tam společné sprchy, tak jsem se to snažil vyřešit, abychom měli kabinu hostí áčka, což se nám povedlo. Měli jsme teda extraligovou kabinu, což bylo taky zajímavé.

Zápas jste prohráli 1:5, ale vy jste zapsal aspoň asistenci…
Povedlo se mi aspoň bodovat. Řekl bych, že jsme nehráli špatně, byli jsme Plzni vyrovnaným soupeřem, ale pak přišly dva góly do prázdné… Byly tam situace, kdy se puk odrazil od rozhodčího a oni z toho dali na 3:1. Spíš smolný večer, než že bychom zaostávali kvalitou.

V čem je život v univerzitním hokeji jiný? Po profesionálním zápase byste asi nemohl s kamarády do hospody.
Přirovnal bych to hodně k juniorskému hokeji, akorát máme víc povinností, je k tomu práce a škola. Je to ale zábava, nedostáváme za to peníze a není tam tlak. Všichni tam chodí skutečně proto, že tam chtějí být. Není to práce jako pro profesionály, které to ne vždycky baví a ne vždycky tam jsou z lásky ke sportu. U nás je to hodně o oddanosti sportu a o pravé lásce k tomu. Jde se do školy, do práce, pak se jede do Ostravy a přijede se ve čtyři ráno a zase se jde do školy. Mě to ale baví, vždycky jsem byl sportu oddaný a dělal jsem ho z lásky. Já jsem se v tom našel.

Jak vypadá příprava v univerzitní lize? Někteří hráči k tomu hrají i druhou ligu nebo kraj, takže mají tréninků asi dostatek.
Scházíme se třikrát týdně na tréninky. Někteří kluci jsou hodně často na ledě, hodně jich k tomu hraje krajské soutěže a někdo i druhou ligu. Někteří kluci jsou i pětkrát nebo šestkrát na ledě a potom je to znát, když se hrají zápasy. Já jsem většinou na ledě tak dvakrát třikrát týdně, takže pak mívám trochu tužší nohy. I u soupeřů je většinou znát, že kluci, kteří vynikají, jsou častěji na ledě než ostatní.

Univerzitní hokej bych přirovnal úrovní ke druhé lize. Atmosféru ale máte skvělou, řekl bych až prvoligovou. Souhlasíte?
Určitě. Já bych to vůbec nepřirovnával k dospělému hokeji, ale k extralize juniorů. Hodně by mě zajímalo si zahrát s týmem z juniorské soutěže. Spousta kluků pořádně nehrála dospělý hokej, maximálně kraj, kde se moc nedrží taktika. Začátek sezony jsem měl slabší i proto, že jsem přišel z dospělého hokeje a dlouho jsem si zvykal na to, že všichni lítají všude. Fakt bych to víc přirovnal k juniorské extralize. Ta komunita tím navíc žije. Teď se to navíc bude ještě rozdělovat, takže budeme mít všechny školy v Praze vlastní tým. Myslím, že to tím bude ještě víc žít. Teď všichni patříme pod ČVUT, ale třeba já studuju ČZU. Někteří fanoušci ČZU nebo VŠE třeba nechtějí podporovat ČVUT, takže to v dalších letech může být ještě lepší díky propojenosti s danou školou.

Co studujete?
Studuju technickou fakultu na ČZU, konkrétně obchod a podnikání s technikou. Jsem ve druhém ročníku.

Dospělý hokej jste si zahrál i v extralize, kde jste zapsal dokonce i gól. Kdy jste se rozhodl, že půjdete touhle cestou?
Hokej pro mě v dětství byl vždycky na prvním místě, ale rodiče do mě hodně tlačili studium, abych měl zadní vrátka. Byla to spousta věcí dohromady. Rozhodl jsem se po druhé sezoně mezi dospělými. Ta první byla úplně parádní. Dařilo se mi nadstandardně, za 26 zápasů v Chance lize jsem měl asi 14 bodů a prosadil jsem se asi ve třetím nebo čtvrtém zápase v extralize. Bohužel tři dny nato přišlo zranění, které mě vyřadilo na devět měsíců ze zápasů. Mohl jsem jen omezeně trénovat. Stalo se mi to v lednu, do dubna jsem věřil, že se mnou Kladno počítá, a měl jsem takové informace i přímo z Kladna. Na poslední chvíli si to bohužel rozmysleli. Bylo to po baráži a pak byla jediná možnost jít do Prostějova. Trenér mi tam moc nevěřil, věřil jiným hráčům, což je úplně v pořádku. Pro mě to ale ztrácelo smysl, protože jsem nedostával prostor a ani nestíhal školu a věci okolo. Byly tam i nějaké problémy se střídavým startem, který mi zařídili do Havířova a kvůli kterému jsem nemohl jít na střídavý start do Kladna. Pak jsem cítil, že mě to žádným způsobem neposouvá. Proto jsem se správně rozhodl, že opustím tohle prostředí a vydám se jinou cestou. Po skončení semestru jsem ještě dostal šanci jít si zahrát do Německa, což bylo parádní.

V Německu se vám dařilo. Neuvažoval jste, že byste tam zůstal?
Finančně to tam není špatné, ale rozhodlo zmiňované zranění. Stalo se mi to už na nároďáku ve čtrnácti, pak jsem půl roku nehrál a teď na Kladně se mi stalo úplně to stejné zranění. Pořád jsem byl zraněný a bylo to takové mezi. Nabídky jsem měl, ale řekl jsem si, že jsem vždycky chtěl dělat sport, abych byl nejlepší. Teď jsem cítil, že cesta do extraligy je zavřená. Z domova jsem byl vždycky vedený, aby věci, které dělám, dávaly smysl, a mně v té době přestaly dávat smysl.

Podobný osud potkal i vaše bratry, že?
V podstatě jo. Jeden brácha byl ve Finsku a dopadlo to podobně. U prostředního to dopadlo úplně stejně jako u mě. Byl tenista, byl snad dvanáctý na světe v juniorech a druhý do čtrnácti let v Evropě. Pak ale měl hrát turnaj na Štvanici po zranění ramene a tam mu řekli, že ho zapomněli napsat na turnaji na divokou kartu. Tak jim poděkoval a ukončil to.

Vašemu tátovi taky zranění zkazilo slibnou hokejovou kariéru…
Tátovi se stalo úplně identické zranění jako mně. Máme oba malé a vysoko postavené čéšky, takže se mu stalo to samé co mně. Otékalo mu to, už to dál nešlo. Tím, že byl v AHL, tak mu tehdy nabídli dělat skauta. Od roku 1992 teda dělá skauta NHL.

Takže vašeho zápasu v Kladně se nemohl zúčastnit kvůli práci?
Přesně tak. Byl pryč pracovně. Když se mě někdo ptá, jestli se táta chodí koukat na zápasy, tak říkám, že to občas sleduje. Pohlreich ale taky nechodí jíst od čtvrté cenové a neříká, jak je to dobré. Když někdo hodnotí tyhle věci, tak je to asi trochu nemoc z povolání. Je asi těžké se přepnout a koukat na nás, když 30 let hledáte hvězdy pro NHL.

Nechtěl byste se někdy vydat stejným směrem?
Uvidíme, jak se to vyvine. Zajímavé to je, ale pořád je ve mně trochu pachuť z profesionálního sportu. Kdybych dostal šanci být skaut NHL, tak kdo by to odmítl? Neříkám ale, že bych za tím aktivně šel.

Dokážete říct, kam tedy životně míříte?
Asi úplně ještě nevím. Moje kariéra, co se týče zaměstnání, trvá teprve půl roku, protože předtím jsem se věnoval hlavně hokeji a škole. V tuhle chvíli jsem rád za to, že jsem dostal pracovně šanci jako account manager. To, kam mě život zavede, uvidíme.

Neomezuje vás koleno i v normálním životě?
Jenom ve sportu. Přes léto hraju tenis za Švermov, sportuju pořád, takže mě mrzí, že mě to občas omezuje. Občas to mrzí, ale je důležité si uvědomit, že mě to omezuje jen do určité míry a můžu být šťastný, že se můžu hýbat. Někteří lidé jsou na tom hůř. Člověk musí být pokorný.