Kliknutím zvětšíteSezona původně nevěstila moc dobrého. Bortila se hlavní kasa života v Kladně – fabrika Poldi. Megaloman Vladimír Stehlík ji převzal a hokeji pomoc sliboval, ale nepřicházela. Na peníze z Poldovky zvyklý hokejový klub byl v koncích: z čeho platit? Nakonec vedení převzala rodina Jágrů, čímž ho zachránila, nicméně zatímco město jako takové se s pádem Poldi hlavně díky blízkosti Prahy časem vyrovnalo, hokejisté už nikdy tak silného sponzorského partnera nezískali.
První úprk hvězd
Hráčský úprk z Kladna započal právě v létě 1994, když se s úspěšným týmem rozloučili dva zkušení útočníci. Josef Zajíc mířil do Pardubic a Radek Gardoň do Japonska. K tomu si trenér Jan Neliba musel odškrtnout produktivního beka Jana Kruliše (Sparta - naštěstí se ještě na podzim z Holešovic otrávený vrátil), dalšího skvělého obránce Jiřího Vebera (Finsko) a brankáře Jaroslava Kameše (Zlín). A to ještě jednu z hlavních hvězd Martina Procházku, který přišel o svého centra Gardoně, začaly vážně lanařit České Budějovice!
Tady už vedení zasáhlo a Procházku obměkčilo, navíc ho Neliba zařadil místo Tomáše Mikoláška vedle Pavla Patery. Mikolášek se už nikdy herně nezvedl, zato lajna, pokřtěná komentátorem Robertem Zárubou na Blue Line, začala řádit. „S Paterou chtěl hrát každý, ale s Procházkou pro sebe měli herní cit, tak se nám to jevilo,“ vzpomíná trenér Jan Neliba, který je se Zdeňkem Müllerem autorem dokonalého spojení.
V Kladně se ten rok chodilo hlavně na ně, vždyť byli jasně nejlepší v celé extralize. Celkem nasbírali v základní části 189 kanadských bodů a nastříleli 76 gólů! Zbytek mužstva jen 103 a to ještě zkresluje událost z úvodu ročníku. Tehdy totiž začala stávka hráčů v NHL a do Kladna se vrátila už tehdy největší hvězda českého hokeje Jaromír Jágr. Ten začal úchvatným vystoupením proti Olomouci 28. října, v němž před natřískaným zimákem zařídil čtyřmi body remízu 5:5.
Po dobu stávky ohromně zvedl hru druhé formace, v níž zúročil souhru s kamarádem Davidem Čermákem a novicem Janem Bláhou, který se po letech vrátil Budějovic.
Kladno po matném začátku Jágr nastartoval, ulevil Blue Line a ta už pak tým dotáhla na druhé místo po základní části za nováčkem ze Vsetína. „Jarda už byl velkou, i když ještě mladou hvězdou. A někdy to byl pro trenéra oříšek. Pamatuji se, jak se usmíval mým metodám. Přivezl jsem si z Finska takové překážky, přes které se kluci učili házet žabky, dnes už běžná věc. On se tomu culil, ale sám občas to prkýnko nepřehodil. Na žabky byl vždycky nejlepší Pavel Patera,“ usměje se Neliba.
Na Růžičkovu Slavii i s mladíky
V play off je ale čekala Slavia a nakonec to byla jediná (vyřazovací) série Kladna s pražským týmem, kterou kdy Středočeši vyhráli – jasně 3:0.
Jasné zápasy to ale nebyly. „Už to, jak jsme odehráli sezonu, bylo skvělé. Přitom jsme měli tolik odchodů vážně dobrých hráčů, k tomu dva mladičké gólmany Chlada s Vokounem. A taky další mladíčky jako Libora Procházku, Petra Tona, Patrika Eliáše nebo Marka Židlického. Ale bavilo mě se jim věnovat i speciálně a třeba Židla na to rád vzpomíná dodnes. I díky tomu jsme pořád byli špičkový tým,“ myslí si Jan Neliba.
Jeho parta také velmi ráda svoje triumfy slavila. Hlavní základnou byla Česká Lípa, tehdy klub Domino. Kouč ale rázně odmítá, že by svoje svěřence musel hlídat. Koneckonců vyhrávali… „To jsem nedělal, od mých předchůdců jsem si bral dobré věci. A špatným se chtěl vyhnout. Ale přiznám, že jsem sám někdy oslavoval s nimi,“ culí se sedmašedesátiletý borec, který sám jako hráč vyhrál pět titulů (čtyři s Kladnem).
Plány jak Kladno vyřadit, osnoval trenér Richard Farda, ale hlavně jasný lídr Slavie Vladimír Růžička. Tehdy velká hvězda (32 let) byla doplněná zajímavými borci jako Jelínek, Altrichter, Antoš či pozdější hráči Kladna Eiselt, Kupka, Svoboda. A také mladičký supertalent Jaroslav Bednář.
Procházkova jízda, Machovy trefy a divoký útěk
Co utkvělo v paměti z domácích duelů? Neskutečná poslední třetina prvního mače: skončila 6:3 pro Kladýnko. Nebo to, jak osmnáctiletý Patrik Eliáš na buly vycvičil právě mazáka Růžičku a po třech kličkách zavěsil. I to, že na play off nažhavený Martin Procházka (rok předtím byl zraněn) rozhodl dvěma góly druhý duel. Jezdil tak rychle, jako se v Čechách mění ministři.
A snad nejsilnější vzpomínka je na Miroslava Macha. Do Kladna se uvadající kanonýr vrátil před sezonou z Plzně a trápil se dál. Jenže když se pár kol před koncem základní části zranil Ota Vejvoda, zaskočil ho vedle Patery tak dokonale, že právě on nakonec sérii zlomil. „Hrát s Patýsem a Prochym šlo samo. Většinou jsem jen nastavil hokejku. I díky nim na tohle play off nemohu nikdy zapomenout,“ říká borec, který v osmi zápasech play off dal sedm branek. Martin Procházka ho přeskočil až po neúspěšných duelech o bronz s Českými Budějovicemi.
Zejména dva Machovy góly ve třetím a posledním zápase série na Slavii byly zlomové. Atmosféra tehdy vřela, obří výpravu fanoušků prý uklidňoval už na nádraží Jan Neliba. „To si nevybavím, ale je pravda, že jednou jsem přelezl na Spartě plexi a pomáhal kamarádovi Oty Vejvody, kterého tam napadli fanoušci,“ usmál se trenér.
V natřískaném Edenu pak došlo k potyčkám a hala málem spadla poté, co Slavia vyrovnala Hlinkou na 3:3 gólem z půlky. Brankář Chlad se ještě ani nedočervenal, když sudí (správně) pro ofsajd branku neuznali. Kladno mělo v tom duelu kliku a tu ztratilo až v semifinále. „Připadali jsem si v Edenu jako doma, fanoušci nám ohromně pomohli. A jinak si myslím, že Chladič ten ofsajd viděl, jinak by to nepustil,“ myslí si Miroslav Mach.
Fanoušci zažívali při odchodu z Edenu i horké chvíle, do hry se totiž vložili fotbaloví hooligans Slavie. „Kde se vzali, tu se vzali. Mně bylo patnáct a s o dva roky mladším bráchou jsme zdrhali. Nějakej postarší slávista nás zatáhl do hospody U Žirafy, koupil nám limču a ať se zatím schováme a sundáme si kladenské propriety,“ vzpomíná Miroslav Štěpánek řečený Bugr z Kladna.
Jinak se ale Kladno radovalo z postupu i z nalezení náhrady za Vejvodu. „Míra Mach byl žolík. Mohl být klidně víc, byl to skvělý hokejista. Patera byl nejvíc ceněný centr a on šanci vedle něj chytil za pačesy. Kdyby měl lepší životosprávu, mohl v hokeji dojít dál, ale tady nám hodně pomohl,“ je přesvědčen Jan Neliba, který i po uzdravení Vejvody občas Macha vedle Patery zařadil.
Útěk hrobníkovi z lopaty nepomohl
Jestli si první formace přes úpornou obranu Slavie ve čtvrtfinále vedla dobře, v semifinále už jí forma odcházela. Přetížená Blue Line sice dál dávala góly, ale soupeř ze Zlína vedený Vladimírem Vůjtkem sázel na více hráčů (Okál, Čajánek, Meluzín, Hamrlík, Marušák, Jurík a hlavně střelec Janků), navíc mu skvěle chytal ex-kladenský Jaroslav Kameš. Chtěl dokázat, že se v něm Kladno po minulém ročníku spletlo a vyšlo mu to. „Pro mě to bylo ještě speciálnější, protože jsem od malička s Čavarem kamarádil. Bydleli jsme kousek od sebe, mastili hokej už jako malí na ulici a pak i v klubu,“ vzpomíná Miroslav Mach.
Kladeňáci se ale přes kvality soupeře drželi, a přestože chytili v prvním i třetím duelu pořádné debakly (3:7 a 3:8), vždycky se zvedli a zabrali. Druhý duel rozhodl dvacet vteřin před koncem 60. minuty Jan Kruliš, jemuž důležité zápasy vycházely. Ve čtvrtém ve Zlíně zase hosté uhráli remízu 3:3 a v nájezdech díky Vokounovi (jeho slavnější nájezdové zápasy měl spatřit později celý svět), F. Kaberlemu a Paterovi vyhráli. „Byli jsme v klinické smrti, v nájezdech jsme tekli 0:2. Nedal jsem ani já, bál jsem se, že mě Čavar zná a neudělal oblíbenou kličku do bekhendu,“ vybavuje si Mach a doplňuje, že Kladno v tom utkání zahrálo skvěle a třikrát (i díky jeho úniku) vedlo.
Všichni kladenští fanoušci byli tehdy nalepeni u tranzistoráků, protože mobily natož internet nebyly a jediný spojením se stadionem L. Čajky byl legendární pořad S mikrofonem za hokejem.
Poslední vzedmutí bylo marné
Mach, jenž v úvodu letošního roku oslavil padesátku, se trefil i v posledním zápase, když bleskově odpověděl na úvodní branku Zlínských. Řev našlapaného zimáku budil sovy i netopýry až na Berounce, Míra třískal rukama do plexiskla. Ale Moraváci hráli neskutečně dobře, Kladnu už pak téměř nic nedovolili. Utekli na 1:3, pak na 1:5. Kameš neměl práci…Vládlo ticho, smutek, zimáček potáhl černý flór. „Byli jsme zatavení, měli jsme toho plné zuby. Škoda, protože v tom čtvrtém zápase jsme šťávu měli,“ lituje Miroslav Mach i po letech.
A Jan Neliba souhlasí: „Možná se dalo vyhrát, byli jsme doma. Ale už jsme na to neměli, kluci byli utahaní.“
Zlín zválcoval v prvním finále i Vsetín, ale pak už jen nevěřícně koukal, jak jeho soupeř, nováček extraligy s kafíčkem Dadák na prsou, vyhrává tři zápasy v řadě. A senzačně slaví triumf.
Právě do Vsetína, který o rok později Kladno potrápilo ve čtvrtfinále (prohra 0:4, ale zápasy velmi vyrovnané) později zamířil Jan Neliba a získal tam tři tituly. Dodnes je tam vítaným hostem, na uvítanou se tady ale podává místo chleba se solí valašská slivovička s vysokým jalovcem. „Myslím, že k tomu angažmá mi pomohla ta prohraná série se Vsetínem - naše hra se jejich vedení líbila. A i když jsem Kladeňák, na roky a lidi ve Vsetíně – Valašský hokejový národ, který hokejem doslova žije, nezapomenu. A zůstane spolu s Kladnem v mém srdci.“
Říká muž, který kromě tří vsetínských titulů slavil jako trenér i největší porevoluční úspěchy Kladýnka. „Byl jsem ale mladý a nezkušený kouč, také jsem udělal chyby, hlavně tu sezonu předtím, kterou velmi dobře okomentoval v televizi Pepa Zajíc. Ale rád na to vzpomínám. Byla tady výborná generace kluků, kteří měli talent a ještě se chtěli zlepšovat. Měl jsem kus štěstí, že jsem právě je měl na starosti, a snad jim i něco dal. Z většiny vyrostli světoví hráči,“ dodal Jan Neliba.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
