Pro baštu českého mládežnického hokeje, již zdobí řada juniorských titulů, je to ústup ze slávy, nicméně celek zaslouží obdiv za to, jak se dokázalo poprat s neutěšeným vývojem.
„Když jsme někam přijeli, a ptali se mě, jak to s námi vypadá, tak jsem nemohl skousnout, že by mohli junioři Kladna spadnout. Kdyby tady však byli čtyři kluci, co odešli, bylo by to možná jiné,“ mínil trenér Otakar Vejvoda, jenž po odvolání od A týmu převzal tým 5. listopadu. „Za odměnu si dám dvacet deka pochoutkového (salátu, pozn. redakce),“ se smíchem dodal.
Junioři mají úspěšně za sebou neskutečný kolotoč těžkých zápasů, mezi nimiž byl minimální čas na odpočinek.
Pro kluky to bylo strašně náročné. Když to přeženu, tak každé střídání pro ně bylo stresující. Věděli, že nesmí udělat chybu. Klobouk dolů, jak byli všichni stateční.
K týmu jste přišel ve složité situaci. Třeba barážová příčka byla hodně vzdálená, mnohem blíž byly sestupové. Ve skupině o záchranu jste pak ztráceli na barážové Budějovice už deset bodů a jeli k nim.
Raději jsem na tabulku nekoukal. Nechtěl jsem vidět, jak jsem v tom namočení. Někdo mi ale říkal, že když tam prohrajeme, tak to je o třináct bodů. Knotek dal hattrick a my vyhráli. Klíčová utkání byla všechna, poněvadž o tom, že nepůjdeme do baráže, rozhodla až vzájemná utkání s Budějovicemi.
Nemohu se nezeptat. Pět sezon jste byl v Japonsku. Jak se vás dotkla současná tragédie?
Z letiště ve Fukušimě, kde jsou poškozené reaktory, jsme létali na zápasy. V neděli jsem volal mému kamarádovi, se kterým jsem stále v kontaktu, na pevnou linku do Nikka, nebral mi to. Začal jsem na něj shánět mobil a než jsem mu zavolal, ozval se sám. Byla to nějaká telepatie. Říkal, že všichni naši známí jsou na živu. Myslím, že jeden ze stadionů, kde jsme často hrávali, už neexistuje.
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Kladenského deníku ve středu 16. března 2011.
