V obsáhlém rozhovoru mluvil Kanaďan o svých začátcích, o divoké povaze, která ho charakterizuje, o životě jeho rodiny v Česku i o spekulacích fanoušků, podle nichž měl být dávno ve Spartě.

Jakeu, začal jste v kanadském Cambridge blízko Ontarijského jezera. Jak jste s k hokeji dostal?
Jsem z malé, spíš farmářské vesnice s asi tisíci obyvateli, a bruslil jsem, co si pamatuji. Hokej byl jasnou volbou od nějakých čtyř pěti let, postupně jsem začal hrát v Cambridge a odsud přešel do juniorského hokeje.

Žili jste poměrně blízko hranic s USA, jezdili jste třeba na Niagarské vodopády?
Od hranic s Buffalem jsme skutečně byli asi hodinu a půl jízdy autem a do USA jezdili celkem často. Ne kvůli vodopádům, ale kvůli kurzu dolaru, ve Spojených státech pro nás bylo výhodnější nakupovat. Hlavně o Vánoce jsme toho využívali. Co se týče hokeje, od malička jsme jezdili do Států hrát turnaje a pak jsem se tam přesunul i do klubu ze Syracuse.

Postupně jste se dostal do Ontarijské juniorské ligy, kde jste si zahrál i s jedničkou draftu Aaronem Ekbladem. Ten proti vám později nastupoval v derby mezi vaší Tampou a jeho a tehdy vlastně i Jágrovou Floridou. Jaké na něj i Barrie vzpomínáte?
Aaron je o něco mladší než já. Já původně hrál v Owen Sound, kde jsem nastupoval proti němu, ale později mě vytrejdovali právě do Barrie. Můžu říct, že určitě je lepší nastupovat vedle něj než proti němu (smích). Nicméně zahrál jsem si tam i s dalšími výbornými hráči jako jsou Scheifele, Athanasiou nebo ex-pardubický Camara. Opravdu dobrá parta, se kterou jsme jednou došli do finále a jednou do semifinále. Vedl nás skvělý trenér Dale Hawerchuk, hráčská legenda Buffala, který mně ukázal správný hokejový směr a cestu. Díky němu jsem došel tam, kam jsem došel. Barrie bylo vynikající celkově, parádní organizace. Hokej je tam na úrovni a já si právě tady uvědomil, že se mohu v kariéře posunout o další level.

Tím nejvyšším je NHL a vy jste se probil do jednoho z nejlepších týmů světa, Tampy Bay Lightning, navíc s možná nejrespektovanějším trenérem Jonem Cooperem. Úvod toho dvouletého angažmá pro vás byl výborný, jak na něj vzpomínáte?
O Tampě nemohu říci nic špatného, i když to mělo trochu hořký konec. Právě ten bych v mém příběhu přepsal, kdyby to šlo. Už jsem se přes to ale přenesl. Nám se ženou se v Tampě moc líbilo, je to úžasné město. Jon Cooper byl skvělý, on je další postavou, která mě v hokeji někam nasměrovala. To samé spoluhráči, velmi respektovaní. Speciálně zmíním Viktora Hedmana, s nímž jsem hrál v obraně: hodně mě toho naučil a byl ohromně vstřícný. Už jen bavit se s ním mezi střídáními a v kabině mi dalo hodně. Já byl taková houba, která se snaží toho nasát co nejvíc.

A nejhezčí zážitek, který vám naskočí při vyslovení názvu Tampa Bay?
Rád vzpomínám na draft, že jsem ho mohl sdílet s rodinou a kamarády. Pak samozřejmě první zápas v NHL, ale možná ještě víc ten druhý v Chicagu. Na ten už mohla přijet moje rodina a to bylo něco speciálního. Tehdy mi ještě přišlo dost nereálné, že jsem se skutečně do NHL dostal a že se mi dřina z dětství vyplatila. Když vidíte, jak jsou na vás rodiče pyšní, je to krásný pocit.

Hrál jste v týmu i českými borci Ondřejem Palátem a Andrejem Šustrem. Vzpomínáte si na ně?
Samozřejmě, skvělí chlapi! Když mému agentovi zavolal před časem Jaromír Jágr a nabídl mi přes něj místo, psal jsem právě Ondrovi a Andrejovi a vyptával se, zda mi Česko doporučí, jaký je tady život a hokej. V Tampě jsme s Ondrou dost drželi spolu, při tripech chodili na společné večeře, a s Andrejem jsme doteď v kontaktu, pořád si píšeme. Je to jeden z mnoha kontaktů, které přetrvají i poté, co se cesty hráčů rozejdou.

Vše se pokazilo na začátku třetího ročníku, kdy vám prý vedení Tampy vyčetlo, že jste přišel do kempu špatně kondičně připraven, a vyměnilo vás do Anaheimu. Jak jste tuhle nepříjemnost a možná zlom kariéry viděl vy?
Nenazval bych to špatnou kondicí, spíš jsem měl nahoře nějakých 20 liber (9 kg). Nicméně tehdy jsem v létě normálně trénoval, pravidelně bruslil a cítil se fyzicky velmi dobře. Víte, já o téhle záležitosti dlouho nemluvil a podle mne se dá jen spekulovat, jak to celé bylo. Každopádně během měsíce už jsem hrál normálně v Anaheimu a byl ve formě.

Anaheim měl v té době už podstatně slabší tým, než byla Tampa. Proč z toho byla jen jedna sezona a pouhých 20 zápasů? A proč nevyšel ani další kontrakt se St. Louis?
Anaheim mě bral na trochu jinou pozici, spíše do třetího páru, na bránění oslabení, černou práci, občas se poprat. Měl pár starších, zkušených kluků a pak několik nadějných prospektů. A vsadil na jiné. Neřekl bych, ale že to tam bylo špatné. Mám velké štěstí, že jsem si tam mohl zahrát. Se St. Louis to pak bylo trochu jiné, protože tam už jsem podepsal pouze dvoucestný kontrakt a čekal na šanci na farmě. Ta nepřišla a další sezona se kvůli koronaviru rozeběhla později. My už v té době čekali narození dcery a to vycházelo na leden, kdy se rozjížděly kempy NHL. Já měl tehdy asi čtyři nabídky na zkušební try-out, nicméně kontrakt by mi nezaručily. Navíc bych mohl přijít o narození dcery, protože bych musel přejíždět hranice a to v době koronaviru nebylo jednoduché. Se ženou jsme se proto rozhodli, že něco vezmu nejdřív po narození dcery, ale pak nic nepřišlo. Proto z toho nakonec byla sezona bez hokeje. Rozhodně toho ale nelituji, protože narození dcery byl životní zážitek, větší moment než cokoliv v hokejové kariéře. Proto jsem sezonu vynechal úplně celou a nelituji toho. Uvědomil jsem si, jak mám hokej rád, jak moc mi chybí.

Pak už přišla nabídka Jaromíra Jágra, ozval se přímo on?
Jaromír Jágr nevolal přímo mně, ale volal mému agentovi. Jak už jsem říkal, pak jsem rychle psal Ondrovi Palátovi a Andreji Šustrovi, něco si o Česku zjistil a pak jsme se rozhodli, že vyrazíme do Evropy.

A byla to dobrá volba?
Užíváme si to tady. Jak už jsem řekl, pocházím z malé vesnice a Kladno mi svým klidem vyhovuje. Máme tady dům, kde se líbí manželce, dcera se může proběhnout, stejně tak naši dva psi. Chybí nám tu prakticky jediné, moji i manželčini rodiče. Kdybychom se mohli vídat, navštěvovat a mohli by nám pomáhat s některými věcmi, bylo by to perfektní. Celkově se Česko docela Kanadě podobá včetně třeba jídelníčku, prostě nemáme žádný problém.

A co jazyková bariéra, v Česku přece jen mluví anglicky hlavně mladší generace a to ještě ne každý?
Dcera nemá žádný problém, ta se první slova teprve učí, a když si s někým chce hrát, tak si způsob najde (úsměv). Já sám i moje paní po roce a půl už také pochytáváme nějaká česká slůvka, já hlavně ta sprostá (opět se směje). Nicméně spoluhráči většinou anglicky umí, nejvíc samozřejmě Pleky a Džegr. Spíš vidím výhody oproti působení v Americe, kde jsme se pořád stěhovali z místa na místo, zatímco tady už jsme společně rok a půl a našli jsme si oblíbená místa. Máme je třeba v Praze, ale také kolem Ústí nad Labem, kam rádi vyrážíme.

Ale co když má tým velké sezení v kabině jako nedávno po zpackaném duelu s Hradcem? Tam se mluví anglicky nebo česky?
Rozhodně česky, ale kluci nám to důležité překládali.

K hokeji patří emoce, s vámi často cloumají trochu víc, než je zdrávo, loni jste byl dokonce nejtrestanějším hráčem extraligy. Plánujete změnu, nebo ne?
Někdy bych raději byl klidnější, ale je to moje součást. Jsou zápasy, kdy bych to hned po tom momentu, kdy se něco přihodí, rád vzal zpátky. Někdy se mi to rozleží až doma v klidu. Nicméně takhle to máte i v životě, také někdy chcete něco vrátit a už to nejde. Tím se člověk učí, i když já se v tomhle ohledu ještě asi moc nepoučil. Mně ale moje emoce zároveň pomáhají udržet se v zápase.

V extralize jste se stal velmi respektovaným hráčem, jaké jsou vaše nejbližší cíle?
Nevím, zda se cítím tak, jak říkáte, ale co se týče cílů, určitě bych si rád zahrál play-off a pro to udělám maximum. Poslední zápasy ukázaly, že na to máme a že když budeme hrát svou hru bez zbytečností, tak to funguje. Když budeme hrát tak jako v posledních zápasech, tak může být play-off reálné. Oproti loňské sezoně je kolem nás pořád dost týmů, které můžeme dostat pod sebe. Loni touhle dobou to bylo skoro nereálné, tam jsme bojovali jen o záchranu. Věřím, že ale jdeme dobrým směrem, jen musíme vytrvat. Už kvůli super fanouškům, kteří v Kladně jsou, bych si play-off rád zahrál.

Když jsme u fanoušků, ti měli v posledním měsíci už dvakrát jasno: Jake Dotchin se stěhuje do Sparty. Co říkáte na tuhle spekulaci?
O tom jsem nic neslyšel. V Kladně jsem šťastný, spokojený a opakuji, mým cílem je dostat se s týmem do play-off. Dělám pro to, co umím, a moji spoluhráči také.

Jak dlouho plánujete zůstat v Evropě?
Hodně bude záležet na naší dceři, až začne chodit do školy, pak se budeme řídit rovněž podle ní. Já ale plánuji pokračovat v kariéře v Evropě. Důležité také bude, jak bude držet moje zdraví.

Často sledujete extraligový hokejbal v Kladně. Máte k tomuto sportu blízko a chodíte i na jiné?
S kamarádem jsme jednou zašli na fotbalovou Spartu, ale máte pravdu, na hokejbal chodím docela často. V Kanadě je také populární a já sám ho hrával, je to dobré na kardio a udržení se ve formě. Je to v podstatě hokej, takže ten vztah je jasný. Navíc za Kladno hraje Martin Špaček, jenž tady u Rytířů pracuje, a je příjemné přijít se podívat na někoho, koho znáte. Navíc jsem poznal i další kluky z týmu. Je dobré se vytrhnout někdy ze zaběhlého systému trénink – domů a zajít někam se podívat.

A nelákal vás Martin Špaček, abyste si šel také zahrát jako Adam Kubík, který hokejbalistům pomohl v play-off?
Nějak to nadhodil, ale spíš myslím, že to byl vtip a nadsázka. Já bych ale stejně asi nešel. Po sezoně se člověk těší už domů na rodinu. Ale fandím jim rád.