Když ho posloucháte, neřekli byste, že mu je jen dvacet. Jeho myšlenky jsou dál, působí vyzrále. Přitom když v sedmnácti ze dne na den s hokejem skončil a na zimáku se prakticky dva roky neukázal, nevypadalo to ani náhodou, že by ve sportu mohl někam dokráčet.

Po Kladně se hovořilo o lecčems, my se spokojíme s tím, že opravdu spadl někam, kam normální lidé občas spadnou, ale po čase toho velmi litují. A cesta zpátky je tak trnitá, že se hodně často nepovede.

„Já bych to nazval výkyvem. Potká se s tím hodně hráčů v dorostu, kdy si říkají jestli pokračovat v hokeji, nebo ne. A já se tehdy rozhodl, že hokej mou cestou nebude a vydal jsem se cestou úplně jinou. A ta nebyla správná, podlehl jsem mladické nerozvážnosti. Moje srdce naštěstí prahlo po hokeji. Dneska na to koukám jako na životní zkušenost. Hodně mi to dalo, byť to bylo hodně těžké zejména pro mou rodinu a blízké," vypráví pracovitý obránce s dobrým pohybem.

Zlom přišel v minulé sezoně. Kehar dorazil na zimák a požádal trenéra juniorů Pézetky Vladimíra Kameše, jestli by ho nevzal zpět. Bývalý mistr světa to udělal. Možná proto, že ani on nebyl vždycky hokejovým Mirkem Dušínem. „Panu Kamešovi patří můj ohromný dík a jsem rád, že mu ho touto cestou mohu poslat. Ze začátku jsem chtěl jen trénovat, hýbat se. Na víc jsem nehleděl. Ale čas šel dál, já začal makat, dřel jsem, začal hrát a přišla šance jít do přípravy s áčkem," vrací se Kehar ve vzpomínkách jen o pár měsíců zpět.

Nekoukal vlevo ani vpravo, poctivě se připravoval a na ledě svými výkony trenéry možná zaskočil, příprava mu vyšla parádně. Pak dal první gól Kladna v novém ročníku (v Mostě), přitom žádným kanonýrem není. V základní sestavě se držel až do minulého týdne, kdy ho vyřadilo zranění, má bolestivě nastřelený kotník.

Rodák z Benešova neměl v mládí vyšlapanou cestičku. Na hokej byl šikovný a rodiče mu našli místo ve Spartě. Od první třídy ho táta vozil z Benešova na tréninky, ale Holešovice jsou daleko od Benešova, zamířil tedy do konkurenční Slavie. I kvůli škole. Od čtvrté třídy se vracel domů sám do Benešova, učil se samostatnosti.

Přesto rodiče viděli, že tohle ideální není a začali uvažovat o stěhování. V Praze je bydlení drahé, a tak zvolili Kladno a tím automaticky přestup do zdejšího klubu. Martinovi bylo 13 let, jenže přišel další zlom, táta se od rodiny odstěhoval. „V té době to podržela máma, to je moc silná žena a klobouk dolů před ní, co zkusila. Pro mě to také nebylo lehké. Byla to nová situace, navíc ve chvíli, kdy jsem přišel do neznámého prostředí," vzpomíná.

Ale v Kladně si brzo zvykl, našel si kamarády. Dnes se tu cítí jako doma. „Moje srdce už patří Kladnu. Ale navždycky tam zůstane i Benešov, kde jsem dlouho žil a mám tam spoustu kamarádů," tvrdí Kehar.

Ten se neobává ani budoucnosti a do problémů, v jakých se ocitl, se určitě vrátit nechce. Je přesvědčen, že ho nerozhodí ani případný hokejový neúspěch, který přijít může. Udržet se v profesionálním celku není vždycky legrace.

„Myslím, že na to jsem připraven. Na můj věk jsem si zkusil už dost a neúspěch bych bral trošku jinak. Člověk musí brát všechno pozitivně, to je důležité. Život plyne a my si ho můžeme udělat takový, jaký chceme. A já ho chci mít pozitivní," usmívá se.

Výsledky Kladna však aktuálně neodpovídají očekávání hráčů, vedení klubu, ani fanoušků. V kabině Rytířů je to podle Martina cítit. „Hra nám prostě dře, víme to. Ale zase nechceme, aby tam byla úplně špatná nálada. Musíme začít všichni od sebe. A jak to mám já? Jsem se svými výkony celkem spokojený, ale je jasné, že pořád je co zlepšovat," dobře ví a přiznává, že pro něj je dobře, že se v týmu objevil na měsíční zkoušku další bek Lukáš Kužel. Ani ten nemá jednoduchý hokejový život, třeba i proto si sedli.

„Každý hráč je originál, nechci nikoho porovnávat. Ale jestli jsem si s někým herně sedl, tak v poslední době to byl opravdu Lukáš. S tím se mi hraje dobře. Já si vůbec připadám jako Alenka v říši divů. Byl jsem někde, kde bych to nerad popisoval, a teď mohu hrát hokej a dokonce profesionálně. V Kladně se o nás neskutečně starají. Kustodi, trenéři, prostě paráda," nadšeně vypráví Martin Kehar, vzápětí ale hlas tlumí.

A trochu se mu i třese, když děkuje své rodině. „Rodičům jsem ohromně vděčný za to, co pro mě udělali. Hodně jsem přemýšlel, zda jim to vůbec mohu nějak vrátit a myslím, že se mi to povede tím, že budu žít normální život. Hrát hokej a třeba i ne, prostě žít normálně," dodal Martin Kehar.