Co bylo důvodem náhlého ukončení hokejové akriéry?

Už by stejně moc dlouhá nebyla, takže jsem kamarádovi kývl na pracovní nabídku, jaká by se mi možná už nikdy nenaskytla. Akorát musím vyměnit tepláky za sako a kravatu. V podstatě jsem skončil ze dne na den.

Rozhodně ale byl tvůj hokejový život zajímavý a na kluby pestrý. Na které období vzpomínáš nejraději?
Asi na to, když v Kladně byli Procházka s Paterou a Otou Vejvodou. To byla doba, kdy jsme se hokejem vyloženě bavili. Třeba před zápasem jsme vymýšleli, co budeme dělat, až dáme gól. Na druhou stranu právě zakončení této éry bylo hořké. Bylo to v semifinále prvního ročníku české extraligy s Olomoucí. Když si připomenu, že hokejista, který sotva bruslil, u mantinelu objel nejlepšího bruslaře v té době mezi obránci, tak mi z toho je ještě dnes špatně.

Tvoje kariéra se pak ubírala i s směrem do zahraničí, kde jsi hrál na čtyřech štacích. Zkus ke každé z nich něco říct.

První byla japonská Furukawa Denko. To bylo nejlepší angažmá, na němž jsme nestrádal ani hokejově. Všechno tam bylo na vynikající úrovni.


Špatné to nebylo ani v rakouském Linz Black Wings. Vadila mě však nátura lidí, proto jsem si tam nezvykl a chtěl se vrátit domů, čehož jsem nikdy nelitoval, protože Kladno jsem vždycky miloval. O to víc mě mrzelo, že o mém pozdějším odchodu z týmu bylo rozhodnuto beze mě.

Pak tedy přišly dvě země, pro něž není hokej tradičním sportem.

Nechtěl jsem zůstat v Čechách mezi lidmi, kteří mají moc, již nemají podloženu výsledky, proto jsem přijal nabídku anglického Nottinghamu Panters, kde jsem se alespoň naučil řeč.

Posledním týmem mé kariéry byl maďarský tým z Ujpesti – UTE. Dá říct, že jsem si to užíval. Hráli jsme tam Interligu. Kdy by mě napadlo, že si zahraju třeba ve slovinských městech Lublani, Záhřebu nebo dokonce v Rumunsku.

Teď ti zůstala jen fotbalová brána v Novu.

Fotbal je můj koníček a pro mě obrovský relax. Čekal jsem však, že budu mít víc času. A jak dlouho budu chytat? Dokud se ještě zvednu ze země (smích).