Máte za sebou krátké, ale poměrně úspěšné angažmá v Kladně. Jak to ale bude dál?

Ve čtvrtek máme schůzku s ředitelem Milanem Volfem.

A bude to schůzka první, nebo už jste spolu mluvili?

Ale ano a myslím, že předběžně jsme se domluvili na nějaké spolupráci pro příští sezonu.

Jak vůbec v zimě došlo k tomu, že jste se najednou ocitl na kladenské soupisce?

Na podzim jsem pořád licitoval o nové smlouvě, jenže v listopadu jsem si poranil meniskus a musel v prosinci na operaci. Proto jsem se vlastně ozval klubu až v lednu, jinak bych to udělal asi dříve. Navíc v Kladně nastaly změny, k týmu přišli Milan Volf a Ota Vejvoda. S oběma se velmi dobře znám, proto jsem se za nimi vydal a nabídl jim svoje služby vlastně jen za prémie. A pokud by byli spokojeni, tak třeba další spolupráci.

Bylo to tedy hlavně dvěma zmíněnými osobami, jinak byste se nehlásil?

Myslím, že bych to udělal, i kdyby nepřišli. Ale bylo to o hodně jednodušší, protože oba znám vlastně od doby, kdy jsem hrál v Kladně v dorostu.

Start nebyl úplně jednoduchý. Jméno Procházka vám místo v sestavě okamžitě nezaručilo. Chvíli jste trénoval, pak dokonce odehrál zápasy za prvoligový Beroun.

Tohle bylo vyloženě na mně. Odehrál jsem tam čtyři zápasy a bylo to asi rozumné. Přece jen jsem nehrál bez pár dnů hokej vlastně rok, protože já se zranil už koncem minulého ročníku. V Berouně měli problémy v tabulce, takže tam to celé bylo nanečisto, v Kladně to pak také docela šlo. Oba kluby se zachránily, to je hlavní.

Lidé v hledišti – a berme je v Kladně jako přísného profesora, Vás chválili. Co Váš pocit?

Ale ano, šlo to. Přece jen po takové době bez hokeje jsem zjistil, že do něj mám pořád chuť. A právě ta přestávka byla v tomhle asi hodně důležitá. Člověka napadají i myšlenky, jestli nedělat něco jiného, jenže v září nebo v říjnu bylo jasné, že pořád chci ještě hrát.

Pomůže i to, že třeba v Kladně pořád ještě Vaši vrstevníci i starší kluci pořád mužstvu dost dávají?

Samozřejmě, vidím to. Tihle kluci jsou pořád platní a člověk si pak řekne, že když mohou oni, proč to nezkusit také.

Téměř rok jste byl bez hokeje i kvůli zraněním, ale na konci play-out jste nehrál zase. Už je zranění zažehnáno?

Boleslavský Jiruš mě srazil po souboji koleno na koleno a já si ho trochu pohmoždil. Bylo to asi čtyři zápasy do konce, ale už po dvou bylo jasné, že se zachráníme. Proto už jsem to raději nechal odpočinout, ale kdyby se náhodou hrála baráž, určitě bych hrál.

Věřil jste vůbec, když jste přicházel, že se dá baráži vyhnout? Skeptiků bylo hodně, situace antirůžová…

Já do toho šel s tím, že se pokusím vrátit k hokeji, myslet jen na to, jak hrát co nejlépe. Všechno špatné jsem v hlavně potlačil.