Jaké budou vzpomínky na působení u Rytířů?
Vždycky to pro mě byl sen, který jsem si splnil. Je to takové zvláštní. Opouštíš něco, kde jsi strávil fakt hodně času, věnoval jsi tomu energii, dával jsi do toho s čistým svědomím všechno a nechal jsi tu kus sebe. Je to zvláštní. Nikdo mi to ale nebere, pořád budu s klubem a hokejem v Kladně v kontaktu. Dveře mám otevřené a sám si je nezavírám. Nikdy neříkej nikdy, třeba se naše cesty ještě někdy potkají.

Proč jste se rozhodl pro změnu? Byla tam chuť posunout se někam dál?
Určitě je tam posun, je tam to, že aktuálně cítím, že si od toho potřebuju odpočinout. Nějak se to hromadilo a chtěl jsem ze sebe smést nějaké zátěže. Už to opravdu přerůstalo. Je tu malý kolektiv lidí a člověk toho dělá spoustu, zastupuje víc funkcí než jen mluvčího. Ještě do toho jsem vždycky chtěl každému vyhovět. A to nejen novinářům. Zvlášť v poslední době mi přišlo strašně moc žádostí o podpisy karet a dresů, setkání s Jardou… Do toho ještě agenda kolem médií. Teď si od toho potřebuju odpočinout. Síly nějak došly. Chci začít znovu a třeba se jednou vrátit. S větší energií, kterou teď nemám.

Prozradíte, kam zamíří vaše pracovní kroky, pokud to není tajné?
Asi to není tajné, spíš mi přijde, že už je to veřejné tajemství, protože se mě na to lidi z okolí ptali a nějak se to doslechli. Zůstanu pracovně na Kladně a je mi ctí, že se připojím ke svému předchůdci tady u Rytířů Vítkovi Heralovi. Budu dělat pod ním na magistrátu na Kladně.

Čtyři roky jsou ale dlouhá doba. Jaké zážitky se vám vybaví jako první?
Bylo jich fakt hodně, největší byl asi postup zpátky do extraligy. V prvním roce, co jsem tu byl, se sestoupilo, druhý byl covidový bez diváků, ale postoupilo se. To byly nejhezčí emoce, které jsem zažil, i když to bylo prakticky bez diváků. S fanoušky jsme si to tolik neužili, ale oslavy s hráči byly opravdu moc fajn. To byly nejhezčí emoce. Vždycky se mi ale spíš vybaví ty těžké okamžiky, kdy mi to něco dalo. Těch bylo hrozně moc. Vždycky mě napadnou tři, které byly nejtěžší. První byl, když začal covid a my byli jeden z prvních kolektivů, který onemocněl. Museli jsme to oznámit, rušili jsme kvůli tomu zápas, z pohledu komunikace to bylo hodně těžké a citlivé.

A zbylé dva momenty?
Byly to taky nepříjemné věci a nerad se k nim vracím. Byla to smutná událost v Jaromírově rodině, která se nedávno udála, a taky Jaromírova autonehoda. Jedna z těchhle věcí mě zasáhla, když jsem byl u zubaře, a druhá u doktora. Na zubařském křesle mi tehdy, když Jaromír naboural, drnčely telefony a já jsem o tom neměl informace. První jsem se to dozvěděl z novin. Naštěstí jsme se ale s Jaromírem hned spojili a domluvili jsme nějakou komunikaci na jeho Facebook, což byla jediná oficiální komunikace. Bylo to hrozně těžké, ale hrozně moc mi to dalo. Podobných věcí bylo hodně, ale na tyhle tři události se opravdu nešlo připravit. To mi dalo hodně.

Jaká byla celkově spolupráce s Jaromírem Jágrem?
Každý ví, že to je specifické, protože je to persona. Tady je to navíc tak specifické, že není jen persona, ale zároveň tvůj nadřízený. O spoustě věcí si tedy rozhoduje sám. Často to není podle standardních postupů, které se týkají jiných hráčů. Je to ale zároveň zajímavé. Spousta lidí z tohohle prostředí by dala hodně za to, aby ve své kariéře s ním mohli spolupracovat. To se mi poštěstilo a nikdy na to nezapomenu. Člověka to strašně posune. Není tady sportovní persona s takovým dosahem, která by se Jardovi vyrovnala. V tomhle ohledu mě snad nemůže potkat nic těžšího.

Co vám tahle práce dala vedle zkušeností?
Před nástupem do funkce jsem tu byl ještě čtyři roky jako externí redaktor. To se maximálně potkáš s hráčem na rozhovor a jdete od sebe pryč. Když jsem to pak přebíral po Vítkovi Heralovi, tak jsem obdivoval, jaký má s hráči vztah, a nechápal jsem, jak si ho vytvořil. Pochopil jsem to asi po roce nebo po dvou. Taky mám v současnosti vztah i s hráči, kteří už tady ani nehrajou. Napíšeme si, zavoláme, potkáme se. Je to hrozně hezké, je hezké vidět, že si tě lidsky váží. Já si lidsky vážím jich a nenapadlo by mě třeba před deseti lety, kdy jsem nevěděl, co budu v životě dělat, že by mezi mými opravdovými kamarády byli profesionální hokejisti. Na hokeje jsem chodil odmala a vzhlížel jsem k tomu, takže je to pro mě neskutečné. Splněný sen.

Jaká byla cesta od fanouška až na pozici tiskového mluvčího klubu?
Vrátil bych se asi na základní školu. Když jsem přecházel na druhý stupeň, tak tam byly podstatně vyšší nároky na češtinu jako takovou. Tam jsem dokonce ve čtvrtletí dostal natvrdo pětku. Tenkrát by mě vůbec nenapadlo, že se někdy budu jazykem živit. I tak jsem ale vždycky měl cit pro psané slovo a slohy mě bavily. Dělal jsem v nich ale dost chyb. Doma jsem pak dostal přes prsty a nešlo to dál. Zlepšil jsem se ke trojce, dvojce, šel jsem na střední a velmi dobře jsem odmaturoval z češtiny. Hned v prvním pololetí na střední jsem ale zase dostal pětku z angličtiny. S jazyky jsem bojoval a dneska mluvím plynule anglicky, chvíli jsem i žil v Londýně a neměl jsem problém se domluvit ani v těžších situacích jako například při zařizování věcí na úřadech.

A jak to bylo dál po střední?
Zhruba před deseti lety jsem maturoval a šel jsem pracovat na letiště, protože jsem vystudoval leteckou dopravu. Byl jsem tam tři roky a po nich jsem si říkal, co budu dělat dál, protože mě tohle neposune. I když mě to moc bavilo. Nevěděl jsem, kam dál, jasnou volbou byla vysoká škola. Jednou variantou byl letecký obor, kde jsem neviděl posun, nebo něco jiného. Bavilo mě komentovat hokej, tak jsem zkusil žurnalistiku. Prostředí jsem vůbec neznal, ani jsem nevěděl, co je třeba akreditace. Postupnými krůčky jsem se snažil během studia propojit se s nějakými médii. Povedlo se mi začít na Vaše Kladno, povedlo se mi získat stáž u Radka Macháčka na Sport 5, dodnes jsme v kontaktu. To mi na začátku hrozně moc dalo a přivedlo mě to ke kladenskému hokeji. Od toho jsem se dostal na stáž na Novu, kde jsem strávil čtyři roky. Pak jsem toho měl dost, tak jsem odletěl do Anglie. Pak přišla napřímo nabídka od Vítka Herala, který mě znal a chtěl zrovna končit. Proto oslovil mě a já to na druhou úmluvu přijal. Strávil jsem tu čtyři roky. Je to ale celé zajímavé. Před deseti lety jsem nevěděl, co dělat, trápil jsem se s jazyky ve škole a tohle je trochu jako sci-fi. Já nemyslím, že jsem byl hloupý, ale byl jsem líný a ve škole mě to nebavilo. Když mě to pak donutilo se učit, tak jsem to všechno otočil a povedlo se to.

Teď tahle kapitola končí. Jaké bylo rozloučení s hráči?
Mám měsíční přírůstek do rodiny, což dá dost zabrat, takže jsem se omluvil z účasti ve Zlíně, kam jsem s týmem nejel. Normálně bych jel, ale teď je to dost náročné, takže jsem zůstal doma a zastoupili mě kolegové z klubu. Vyhrálo se 4:0 na zápasy, takže kluci přijeli a spousta z nich už jela domů. Hodně jich zůstalo ještě do pondělí, kdy se vyklízela kabina, takže jsem se s většinou potkal. Podali jsme si ruce, kluci věděli, že končím. Spíš jsme si jen řekli, co bude dál, že se určitě potkáme na hokeji. S většinou jsem se tedy rozloučil osobně. Třeba Bowsie (Landon Bow) letěl hodně brzo ráno, takže jsem mu psal aspoň zprávu. Dotch (Jake Dotchin) odlétal až ve středu, takže jsem měl možnost se s ním rozloučit osobně, za což jsem rád. V pátek proběhne loučení s lidmi v kancelářích, s trenéry, kustody… Bude tu menší hostina a připijeme si šampaňským. Se všemi se loučím přátelsky, díky tomu je to příjemné, i když trochu smutné. Nedělal bych z toho ale tragédii. Na hokeje budu chodit rád dál.

Co rozloučení s Jaromírem Jágrem?
Ptal se mě, kdy nastupuju a jestli jsem otevřený pomoct, kdyby s něčím bylo potřeba. Samozřejmě jsem mu slíbil, že rád pro klub něco udělám, když budu mít kapacitu, a rád se vším pomůžu. Oba to bereme v přátelském duchu a nezavíráme si navzájem dveře. Loučíme se docela příjemně.

Musel vám asi spadnout velký kámen ze srdce, že se povedlo udržet extraligu a klub tedy předáte v nejvyšší soutěži, že?
Rozhodnutý o konci jsem byl už od ledna, kdy jsem to v klubu oznámil. Už v lednu hodně naznačovalo, že nám baráž hrozí. Já už tehdy byl rozhodnutý, že ať to skončí jakkoliv, tak tu nebudu. Kdybychom nedejbože sestoupili, tak bych stejně odešel. Není to ale tak, že bych utíkal. Naštěstí jsme se zachránili a jdu stejně. Mohlo by mi to jako zaměstnanci být jedno, ale nebylo. Přál jsem si, aby se to povedlo, prožíval jsem každý zápas, každý gól. Při prvním zápase jsem byl hrozně nervózní, ulevilo se mi při druhém, kdy to šlo trochu líp, třetí jsem si moc užil, byl to moc hezký hokej. Ve čtvrtém si člověk až do poslední minuty říkal, že se to možná ještě vrátí na Kladno. Naštěstí se to vybojovalo, spadl mi hrozný kámen ze srdce. Jsem rád, že se to povedlo ve čtyřech zápasech a teď už se jenom modlím, aby se to příští rok neopakovalo a stabilizovali jsme se. Budu chodit na hodně zápasů, fandit, držet palce. Moc si přeju, aby bylo aspoň předkolo a všechno šlo správným směrem.