V té mediální palbě, která se koná okolo kladenských Rytířů mi napadla jiná trefa. Teda napadla – inspirovala mi Patýsova osmistovka.

Pavel Patera, ten tichý nenápadný kluk, odehrál v lize 800 utkání což je úctyhodný počet. Měl jsem štěstí, že jsem ty nepočítané, hrané za přípravku, mladší i starší žáky, mladší i starší dorost všechny viděl z první řady , viděl, jak vznikaly Jágrové, Paterové, Vejvodové – jak rostlo slavné kladenské hokejové mládí.

Musím zmínit tvůrce, trenéry, kteří tuhle tradici vybudovali. Musím sáhnout hodně do paměti a zmínit „Tožičkovy děti", dlouholetou práci trenéra Korycha, pána, který chodil na střídačku v klobouku, a u kterého jsem se chvíli marně snažil chytit i já. Pak neuvěřitelně úspěšné kouče „Bicana" Průchu, Šindlera, Svobodu, Slánského, Dalihoda, Macha … bylo jich hodně. Všichni měli kladenské srdce a podle něj vychovávali i velké hráče. Mají na tapetě Jiříka, Karase, Vimra, Lidického, Pospíšila, Müllera, Dudáčka … ne to, se nedá vyjmenovat. Tolik mistrů světa, olympijských vítězů, vítězů Stanley cupu nemá v republice nikdo!

Jenom tým Karla Berana, toho, který o Paterovi říkal, že nemusí mít svaly, ty on má na mozku, se chlubil třemi mistry světa, dva z nich jsou i olympijskými vítězi a osm z tohoto týmu hrálo první ligu.

To je radostná exkurze do historie – výzva do přítomnosti a budoucnosti. Také proto, že současnost řeší zanedbání ve výchově mládeže. Je dobře, že se k mládeži vrací Ota Vejvoda starší, Kasík, Müller a Josef Zajíc. Je to naděje pro další velké chvíle kladenského hokeje.

Otakar ČERNÝ ST.