Co vás na košt přivedlo?

Nejsem tady ani náhodou, ani poprvé. Spolupracuji jako důchodce s jednou firmou, která se podlahou podílela na výstavbě sportovní haly v Mikulčicích. Od začátku výstavby jsem tady byl několikrát. Při otevírání haly jsme se s pořadateli domluvili, že se přijedu podívat na košt, a to také plním.


Máte dřívější zkušenosti s hodonínským regionem?

Mám ty nejlepší a dlouhodobé zkušenosti. První hokejový led byl vždycky v Hodoníně, a pak v Opavě. Ještě jako junior jsem sem jezdil pravidelně, když dělali výběry určitých kategorií. Tady se zpravidla hrával turnaj Čechy, Morava a Slovensko, takže to tady znám perfektně. S Kladnem jsme spávali v hotelu Grand u nádraží, když jsme zde hrávali přípravné zápasy. Jako mladý bažant si pamatuji, že za Hodonín hrál vynikající hráč a mistr světa z poválečných let Macelis. Ten celé mužstvo brával pod mutěnické búdy. To si budu pamatovat až do smrti.


S Kladnem jste získal čtyři mistrovské tituly, jak sledujete jeho současnou vítěznou šňůru?

To by byla asi velká troufalost ode mne se na toto téma zasvěceně bavit.


Proč?

Na hokej nechodím. Ne, že bych na něj zanevřel, ale přece jenom jsem už starší člověk a jsem pohodlný. Pro mne je špatné sedět ve VIP prostoru. Je tam kouř a velký hluk. Když jsem to zkoušel k stání, tak se tam postavili dva pořadatelé. Ptal jsem se jich, co tady dělají. Oni mi řekli: „Jsme tu proto, aby vám někdo neublížil.“ Jako mně? Přitom jsem tam chodil léta páně. Je to pro mne takové nepohodlné a sedět nemohu. Přece jen se bojím, abych neprochladl.


Určitě sledujete výsledky Kladna alespoň v tisku.

To ano. Přiznám se, že už polovinu mužstva neznám. Ty ostatní jsem viděl dříve na živo, nebo jsem je trénoval. Ale co se týká celého týmu tak si myslím, že mu utekla střední generace. Vím, že tam byli vynikající hráči, ale vedení klubu je neudrželo. To se netýká hráčů v NHL, ale spíš takové druhé vlny. Neudrželo je asi z toho důvodu, že jiné kluby jsou ekonomicky silnější. Takže hráči logicky šli za lepším. Mluvím třeba o Hluchém, Tlustém a Skuhravém. Ti hrají v Karlových Varech a jsou to Kladeňáci nebo Slaňáci, což je docela velká škoda. Mužstvo nyní chytilo ten správný sportovní duch a začíná si věřit.



Patřil jste v sedmdesátých letech mezi nejlepší světové beky. Jak se změnila práce hokejového obránce za posledních třicet let?

Myslím si, že se nezměnila vůbec. Jen mám za zlé agentům, kteří hráče kontaktují a vtloukají jim do hlavy ´branka, přihrávka´, ale to je největší omyl. Všichni trenéři ví, o čem mluvím. V podstatě nejžádanější je klasický obránce, na něhož by bylo skutečně spolehnutí a minimálně by chyboval. Mužstvu, které hodně inkasuje, klesá sebevědomí.


Jak by se takový trend dal změnit?

Je zapotřebí, aby obránci měli speciální trénink. Do útoku jde každý rád. Pamatuji si na hráče, kteří hráli obránce, měli na to figury, ale nechtěli to hrát, brečeli, že nemají góly a přihrávky. Myslím si, že když má hráč vše v rovnováze, tak se k nim dostane. Trochu se vytratila hokejová chytrost. Hodně se smazává rozdíl mezi naším hokejem a kanadským. Na můj vkus převažuje síla a zvýšená agresivita.


Jste trojnásobný mistr světa, čtyřnásobný mistr republiky a dvojnásobný držitel Zlaté hokejky pro nejlepšího československého hokejistu. Kterého úspěchu si nejvíce ceníte?

Určitě hned prvního titulu mistrů světa z roku 1972. Byl to první titul po roce 1948. Cesta k němu byla prošpikovaná úspěchy i nezdary nejen naší generace. Nechci to oddělovat. Hodně práce udělali již naši předchůdci – Gut, Tikal a další. Až mužstvo, které bylo pohromadě delší čas, bylo zvláštní symbiózou. Sešli se jak technici, tak bojovníci. Velkou výhodou pro nás bylo domácí prostředí. Dlouho jsme se nemohli srovnat s tím, že jsme toho ruského medvěda porazili.


O čtyři roky později vás čekal další hokejový svátek, kde nastoupili i hráči z NHL – Kanadský pohár. Jak vzpomínáte na souboje se slavnými útočníky jako byli Bobby Orr, Bobby Hull nebo Phil Esposito?

Byla to pro nás velká neznámá. Měli jsme sice již nějaké zkušenosti z klubů Kladno, Pardubice a Jihlava, kdy jsme hráli s kluby s NHL čtyři, pět zápasů za sezonu. Ale pořád jsme si nedovedli představit složený tým z těch nejlepších hráčů a hvězd. Když jsme hráli první utkání předtím v Montrealu, tak to bylo poplatné velké trémě. Jako správné sportovce nás nažhavil výrok jednoho novináře po porážce, kdy jsme dostali sedm, osm gólů. Ten napsal, že máme krásné bílé dresy.


To vás asi pobouřilo!

Byl to signál k tomu, abychom si řekli, že jim to ukážeme. Bylo to vlastně jen o zkušenosti z malých hřišť a v systému absolvování osobních soubojů. Během úvodních minut prvního zápasu proti Kanadě, kdy jsme vyhráli 1:0, seděl kdekdo z nás, s prominutím, ´na prdeli´. Dojížděli nás, dobruslovali, šli na nás ne úplně férovými zákroky. Pak se to srovnalo, odehráli jsme více než rovnocennou partii a vyhráli. Potom diváci, kteří měli domácí za bohy, sportovně přiznali, že nejsme žádní nováčkové, kteří by měli dostávat pytel gólů.

Pak vás čekaly další zápasy.

Tam byla všechna utkání těžká. Nastupovala nová generace ve sborné - Balderis, Charlamov s novým trenérem Tichonovem. Ty jsme porazili o gól. S Amerikou jsme hráli na jejich domácí půdě ve Philadelphii ve staré hale. Červená, černá a bílá, prostě bylo tam jako v pekle. Platila na ně chytrost, odolnost, a vyhráli jsme, byť ne suverénně. Se Švédy jsme sice prohráli 0:2, což zařídil v té době fenomenální Salming, když vstřelil obě branky. Finy jsme porazili, ale ti nebyli ještě ve špičce jako dnes.


Potom přišlo na řadu dvouzápasové finále.

První se hrálo v Torontu. Zápas začal unfair zákrokem na Jirku Nováka (těžký otřes mozku), čímž se rozpadla naše technická lajna. Hráči v kabině viděli, že tady nejde jen o výsledek, ale trochu i o život. V průběhu zápasu jsme se z toho již nedostali a prohráli jsme. Ve druhém utkání jsme s Kanadou odehráli více než vyrovnaný zápas a prohráli jsme až v prodloužení, když nám rozhodující gól dal Sittler. Celý turnaj měl vynikající formu Dzurilla, což byl základ k úspěchu. Vzpomínám na to rád a fotografii mám zarámovanou. Vždycky, když to vidím, i přesto jak čas běží, tak to bylo obrovsky silné mužstvo. Například Richter a Kaberle neměli místo, tak velká byla konkurence.