Vyhověl mi, tudíž jsem byl přímým aktérem hokejového duelu Bílina – Řisuty. Nevybral jsem si špatně, domácí bojující o play-off nakopla výhra na ledě prvního Klášterce, hosté zase pošilhávali po první pozici, aniž by si nějak zvlášť museli hlídat záda.

Jediná moje obava byla, abych se po utkání nestal v historii sportu nejrychleji odvolaným členem realizačního týmu! Raději bych skončil sám, jako vítěz.

Kam se mnou?
Zbývalo jen vyřešit, do jaké funkce se vetřu. Že bych mému sousedovi z dětství Janu Novotnému vytrhl trn z paty a při absenci tří praváků vypomohl na beku?

Nápad to byl charakterní, ale při vědomí, že moje bruslařské umění se až příliš podobá stylu obyvatelů rovníkové Afriky, a při jízdě dozadu bych musel požádat soupeře o roztlačení, jsem ho s bolestí v duši zavrhl jako bláznivý, čili neuskutečnitelný.

A co se pokusit zastoupit jeho nemocného asistenta Michala Mádla? To byla schůdnější myšlenka. Také ale měla jepičí život, poněvadž moje hokejové strategické schopnosti končí u poznání, že obranná třetina jednoho týmů je zároveň útočná druhého. Navíc bývalý bek Kladna konkurenční hrozbu zřejmě vytušil a najednou zdráv jako rybička se k utkání dostavil.

V osmdesátých letech jsem se mnoho roků s velkým nadšením věnoval výchově mladých fotbalistů na Novu Kladno. Aha! Proč se držet při zemi a rovnou nenahradit samotného vládce řisutské kabiny? Zkušenosti tady jsou.

Nevím ale jak by na to reagovali rozhodčí a hráči, poněvadž při svém tehdejším temperamentu jsem byl pořád metr ve hřišti a jen za zkaženou přihrávku mě bral psotník.

Tak tady mně také pšenka nepokvete, i když jsem se významně zklidnil. Zbyla na mě jen role tichého pozorovatele.

Kam zmizel klídek?
Moje pohodička vzala za své, když jsem se zadumán s rameny jako stěhovák postavil v neidentifikovatelné funkci na levý okraj řisutské střídačky. Už po třech minutách jsem si totiž okusoval rukavici, poněvadž nováček se do nás dost nebojácně pustil.

Nevoli civilů na lavičce, včetně mě, ke konci třetiny pocítili sudí, kteří nechali takových dvacet vteřin hrát domácí v pěti, ač měli vyloučeného. To jsem si maně vzpomněl, že oba pruhovaní před utkáním vytáhli vedle ledové plochy lavici a jali se hrát s malým míčem nohejbálek. „Připravují se zodpovědně, jinak to jsou ale kopyta,“ se smíchem prohlásil divák Pida Novotný. Pak ale uznal, že časem se u nich cit pro míč dostavil.

Až během první přestávky jsem si uvědomil, jak rozdílný pohled máme. Přiznávám, že moje soustředění během hry narušila vtíravá myšlenka, cože bude doma k večeři a zda je v lednici ještě nějaké pivko. To trenéři si takový luxus dovolit nemohli, jinak by sotva viděli věci, jež obyčejný divák nepostřehne.

Však jsem během pauzy valil oči! No, spíš jsem nechápal, co po hráčích vlastně chtějí, bylo to moc rychlé. Podstatné bylo, že to věděli hráči, kteří ani nedutali. Jako prvňáci.

Přínosnější se mi jevila předzápasová debata v restauraci příjemného bílinského stadionku při malém rumajzlíkovi a fernýtku. „Všimli jste si? Jsou tady čtyři holky a všechny pěkné!“ Michale Mádle, všimli! Řisutský asistent také přiznal, že je před utkáním nervóznější než kolega. „Je to pro mne pořád nové, časem určitě také získám nadhled,“ mínil loňský kapitán týmu.

Náskok držel démon
Při dobrém vývoji utkání byla na střídačce pohoda, až na jeden úsek. Od poloviny utkání, kdy domácí snížili na 1:2, měla do konce druhé třetiny Bílina jasně navrch a nebýt démona Schwambergera v bráně, kdo ví jak by to dopadlo.

„Je vás pět v třetině a necháte volného hráče,“ láteřil kouč Novotný po inkasované brance. A měl pravdu, jedno nevydařené střídání úplně zvrátilo dění na ledě. Ke konci druhé části ale domácím v oslabení frnknul Matěj Kos a bylo de facto rozhodnuto. Gól dal holí, o níž jsem před utkáním řekl, že je obehrané koště. „Ta je gólová,“ odvětil snajpr s úsměvem. Měl pravdu.

Během druhé pauzy bylo v kabině rušno, jen manažer Ivan Záleský, místo aby seděl ve ´vipce´, v klidu naplňoval svým hochům nápojové lahve. V Řisutech prý dělají všichni všechno.

Trošku my bylo líto útočníka Tomáše Wolfa, jenž před pauzou dostal dvě plus dvě. Kouč ho sjel na dvě doby. Nebylo to prý poprvé, já ale vím, že v tom byl nevinně. Soupeř na něj jednoduše skočil. Hájil se marně a já neměl odvahu se za něj postavit. Srabe!

Ač řisutské borce nevyprovázeli na led drsňáci Rammsteini nebo Kabáti, jako to mají doma, třetí dějství zvládli levou zadní. I díky dvěma slepeným gólům. Ten poslední v podání Aleše Chamráda fakt potěšil. S gólmanem vytřel led a dloubl mu puk pod víko. Ještě během utkání mi poskytl do diktafonu bleskový rozhovor. „Jako v NHL,“ smál se.

Nevděk světem vládne
A co já? Vyhrál jsem 5:2 a myslíte, že mně za jednoznačný přínos týmu někdo ocenil? Ne, musel jsme si o pochvalu říct sám a stejně jsem se nedočkal. Trenér Novotný naopak jen poznamenal: „Když koupíš celému týmu svačinku,“ můžeš příště jet znova!“

Houby s octem na kyselo! Jsem lakomec a navíc čekám každou chvíli laso z extraligového Kladna. Pak se doufám před světovým šampionátem ve Skandinávii ozve Lojza Hadamczik a nakonec svoji střídačkovou misi hodlám zakončit v Soči, kde moji svěřenci zopakují památné Nagano!

Co bych se také při mých kvalitách zaobíral druhou ligou. Kdo jiný se také může pochlubit stoprocentní bilancí!