Šlechtic kapitánem aneb jak to začalo

V roce následujícím proběhl na kluzišti Olimpia v Brašově první ročník domácího šampionátu. Na mezinárodní scéně se Rumunské království poprvé prezentovalo při pátém MS v polské Krynici v roce 1931. Historicky první gól padl v zápase proti USA (1:15). Rumuni skončili na šampionátu poslední, ovšem sestupovat tehdy nebylo kam. Kapitánem týmu byl, stejně jako o dva roky později v Praze, šlechtic Constantin Cantacuzino, mimochodem později ve druhé světové válce nejlepší stíhací eso Rumunského královského letectva. Spodek tabulky MS patřil Rumunům pravidelně až do MS 1947 v Praze. Jen občas pod sebe dokázali zatlačit týmy Belgie, Itálie, Francie či Lotyšska.

V roce 1951 byli účastníci rozděleni do dvou skupin podle výkonnosti. Za této situace se rumunský tým – po delší odmlce – v roce 1959 na MS vrátil. Nižší skupina se tehdy hrála v Plzni. Od roku 1961 už se hrálo ve třech skupinách s přímým postupem a sestupem. Rumunsko stabilně hrávalo na pomezí druhé a třetí výkonnostní skupiny, v pořadí národů se stále drželo v TOP 15.

Jedna sezona mezi elitou

Hvězdný moment přišel v roce 1976, kdy Rumuni vyhráli B skupinu MS ve Švýcarsku. Porazili postupně Japonsko 7-5, Norsko 2-1, Holandsko 8-1, Švýcarsko 7-2 a Bulharsko 9-4; prohráli jen s Jugoslávií 5-2 a remizovali s Itálií 5-5.

Jen pro ilustraci: Maďarsko, Dánsko, Rakousko, Francie a Británie tehdy hrály až skupinu C.

A tak o rok později ve Vídni bojovali ve skupině A, skončili ale poslední. Přesto je tehdejší 8. místo nejlepší v novodobé historii. Navíc tam zažili svůj malý „Miracle on Ice," když ve skupině o udržení porazili USA 5-4. Přesto se poroučeli zpět do skupiny B.

Pod olympijskými kruhy

Rumunské dresy byly k vidění také na hokejových turnajích zimních olympiád. Poprvé v roce 1964 v rakouském Innsbrucku. Skončilo to 12. místem ze 16 účastníků. V obraně tehdy hrál jistý Ion Țiriac (čti správně Ciriak). Ano – právě ten, později mnohem známější jako tenisový šampion, manažer a businessman.

Stejný výsledek potvrdili Rumuni o čtyři později ve francouzském Grenoble. Do japonského Sappora roku 1972 se nedostali, pak v Innsbrucku 1976 brali 7. místo ze 12. Zatím poslední účast je z roku 1980 v americkém Lake Placid, kde se odehrál ten obrovský „Miracle on Ice,“ když v podstatě univerzitní tým USA přemohl tehdejší sovětskou mašinu. Rumuni sice dokázali porazit západní Německo, které tam obhajovalo bronz, přesto si o jedno místo pohoršili.

Bez peněz to nejde, bída ale přinesla rekordní výhru

To už jsme v posledních letech Ceaušeskovy „zlaté éry,“ kdy obyvatelstvo muselo rezignovat na své základní potřeby. Natož aby zbývalo na hokej – ten se ocitl ne na vedlejší, ale přímo na slepé koleji.

A tak deset let po epizodě mezi elitou přišel v roce 1987 sešup do skupiny C a na spodek třetí desítky v pořadí národů. Nikoli na základě výsledků, nýbrž z finančních důvodů. Po roční pauze, v revolučním roce 1989, rumunský hokej restartoval dokonce až ve skupině D, hrané v Belgii. Tu s přehledem vyhrál. Že tam nepatřil, potvrzuje historicky rekordní skóre 52:1 v utkání proti Novému Zélandu. Po té neradostné době Rumunsko zase válčilo na pomezí druhého a třetího výkonnostního ešalonu.

V Síni slávy IIHF jsou zatím dva Rumuni. Účastník tří olympiád a 11 MS, pozdější předseda národní federace Eduard Pană do ní byl uveden v roce 1998, stejně jako naši Karel Gut a Jiří Holeček, a zatím nejlepší střelec rumunské reprezentace – ze dvou ZOH a 15 MS – Doru Tureanu se pocty dočkal v roce 2011 spolu s naším Bohumilem Modrým.

Dnešní rumunské hokejové menu má maďarskou příchuť

Po rozpadu Rakouska-Uherska se jedna třetina Maďarů ocitla za hranicemi své miniaturizované vlasti. Ta na ně nezapomíná, péče o zahraniční krajany je zakotvena v maďarské ústavě. Prakticky se projevuje, kromě jiného, v podpoře sportovních klubů.

Pozorovatelé fotbalového dění například zaregistrovali, že se do předkola pohárů vloni probojovala hned trojice etnicky maďarských klubů ze zemí sousedících s Maďarskem. FK TSC ze srbského města Bačka Topola (Topolya), DAC Dunajská Streda (Dunaszerdahely) na Slovensku a SEPSI OSK z rumunského Sfântu Gheorghe (Sepsiszentgyörgy). To leží v části Sedmihradska (Transylvánie), většinově obývané maďarskou etnickou skupinou Sikulů (Székely).

A právě tam má základnu také pět klubů osmičlenné rumunské hokejové ligy. Gyergyói HK v Gheorghieni, Háromszéki Ágyúsok v Târgu Secuiesc a SC Csíkszereda v Miercurea Ciuc, kde sídlí i Sapientia U23, hrající i evropskou univerzitní ligu. „Maďarský“ výčet doplňuje CSM Corona Wolves Braşov. Někdejší Kronstadt sice býval centrem kdysi silného saského osídlení, dnešní hokejové soupisce ale také dominují maďarská jména. Transylvánské kluby hrají kromě rumunské soutěže i Erste Ligu. V této soutěži, založené v roce 2008 jako MOL Liga, nyní figuruje 10 týmů z Maďarska a Rumunska. Dříve se účastnily i kluby ze Slovenska, Srbska a Rakouska.

Z hlavního města jsou armádní Steaua Rangers a CS Sportul Studențesc. Tabulku doplňuje CSM Dunărea Galați z ocelářského centra na východě země. Bukurešťská Steaua je historicky nejúspěšnější se 40 tituly, ten poslední je ale z roku 2006. Aktuálně je v popředí SC Csíkszereda, která má na kontě zatím 17 prvenství.

Když „nároďák“ nezpívá hymnu své země

Reprezentační tým je aktuálně ze tří čtvrtin složen z hráčů maďarské národnosti. Takový stav je jistě výkonostně podložený, ale v etnicky vyčištěném Česku těžko představitelný. Každá analogie poněkud kulhá. Kdo by ji přesto chtěl hledat, musel by se vrátit až do první republiky, a to ještě pohledem „alternativní historie.“ Většina hokejových klubů by podobně jako Troppauer Eislaufverein byla v Sudetech, soupiska by byla plná jmen jako Wolfgang Dorasil, Erwin Lichnofsky či Adolf Ehrenhaft, doplněna několika českými hráči z Prahy…

Zatím se zdá, že rumunsko-maďarská hokejová spolupráce, o jejímž prohloubení pravidelně jednají předsedové svazů Attila Nagy a György Such, nese své výkonnostní ovoce. Jen občas se vyskytnou excesy, jako když v roce 2022 při utkání Rumunsko – Maďarsko na MS Divize I ve Slovinsku pořadatelé omylem zahráli místo rumunské tzv. sikulskou hymnu. Ta vznikla v roce 1921 v reakci na připojení Sedmihradska k Rumunsku a je vším jiným než oslavou této události. No a na ledě si ji společně zazpívaly oba týmy i s fanoušky. V Bukurešti z toho byly mrzutosti až na vládní úrovni.

Zápasy proti Československu přinesly Rumunům historicky rekordní porážku

První vzájemné klání proběhlo na MS 1933 v Praze, kde ČSR vyhrála 8:0. Z toho pětkrát skóroval Josef Maleček. O dva roky později v Davosu bylo skóre k Rumunům milosrdnější, při výhře 4:2 měl hattrick Oldřich Kučera. Přátelské utkání v Praze v roce 1937 přineslo „fotbalovou“ jednogólovou výhru domácích z hole Aloise Cetkovského.

Zato o dekádu později, v únoru 1947, se na MS v Praze zrodil dosud nepřekonaný debakl 23:1. Osmkrát se trefil Vladimír Zábrodský, pětkrát Jaroslav Drobný, jen o gól méně měl Stanislav Konopásek. Obě země už tehdy měly nakročeno do „tábora míru a socialismu.“ Koncem roku nuceně abdikoval a vlast opustil rumunský král Michal, u nás přišel zanedlouho „vítězný únor“ s pozdějšími neblahými důsledky pro reprezentační tým. Rumuni se na několik let úplně hokejově odmlčeli.

Dva vzájemné zápasy se shodným výsledkem 11:0 přinesla léta šedesátá. V březnu 1962 „přátelák“ v Bukurešti s hattrickem čerstvě brněnského ex-kladeňáka Jaroslava Jiříka a dvěma trefami Jozefa Golonky. V srpnu 1967 na Thurn-Taxisově poháru v Garmisch-Partenkirchenu si oba střelci skóre prohodili.

K další vzájemné konfrontaci došlo za deset let – na 44. MS, konaném v dubnu 1977 ve Vídni. U výhry 13:1 uvádíme všechny střelce: 3x Eduard Novák, 2x Ivan Hlinka, 2x Marián Šťastný, Jaroslav Pouzar, Jiří Novák, Bohuslav Ebermann, Jiří Holík, Vladimír Martinec a Peter Šťastný.

Vzájemný účet zatím uzavírá zápas na ZOH v Lake Placidu v únoru 1980. Na výhře 7:2 se podíleli 2x Peter Šťastný, 2x Vincent Lukáč, Arnold Kadlec, Milan Nový a Jaroslav Pouzar.

Petr ŠIKOLA