Urostlí kanadští lamželezové totiž během proslulé bitky v závěru zápasu neváhali napadat své soky pěstmi zezadu a třeba i v trojnásobné přesile. Zatímco doma v NHL by si něco podobného nikdy nedovolili, na mezinárodní scéně se nestyděli předvést odvrácenou stránku zámořské hokejové školy.
Právě akční tečka za mačem s Kanadou zůstala navždy v paměti tuzemského publika a přebila ostatní vzpomínky na šampionát, včetně zaslouženě vydřeného bronzu.
SHOW ČESKÉ LAJNY
Je to škoda, protože český tým se tehdy do hokejových dějin zapsal zcela opačně: místo pěstí a drvoštěpských mravů nabídl neskutečnou fantazii a hravost.
„Občas ty kombinace vidím před očima, až mě z nich mrazí v zádech,“ vzpomínal po letech Vladimír Vůjtek mladší, který právě na tomto turnaji nahradil nemocného Otu Vejvodu v útoku vedle „dvojčat“ Pavla Patery a Martina Procházky.
Tahle trojka si ze šampionátu udělala jakousi soukromou show a univerzitu hokejové vynalézavosti v jednom. „Neuvěřitelně nám to spolu šlo, byli jsme dokonale propojeni. Pomalu co rána, to gól,“ popsal Vůjtek spolupráci s kladenskými P+P.
A statistiky nelžou: Procházka s Vůjtkem ovládli kanadské bodování MS shodně se čtrnácti body (oba měli po sedmi gólech a sedmi asistencích), vrchní stratég Patera zaznamenal tři branky a osm přihrávek.
Existuje-li tedy něco jako „typický český hokej“, předváděli ho právě oni tři v roce 1997, podobně jako rok předtím ve zlaté Vídni Patera, Procházka a Vejvoda. Neustálou rotací motali obráncům hlavu, v každou chvíli dokonale věděli jeden o druhém a největší rozkoší pro ně bylo rozebrat soupeřovu obranu a puk poslat do prázdné klece. V Helsinkách se o tom přesvědčili i zmínění Kanaďané. „Nic instruktivního, všechno nápaditost a souhra nejvyšší úrovně,“ popsal ve své autobiografii trenérský bard Luděk Bukač, který Pateru, Procházku a Vejvodu vedl na šampionátech v letech 1995 a 1996. O rok později prožil v této lajně své životní chvilky i Vůjtek, jehož pozdější kariéru bohužel zkomplikovaly různé zdravotní neduhy. Ostatně i bitku s Kanadou v semifinálové skupině odnesl po ráně zezadu otřesem mozku.
MARNÝ HLINKŮV KŘIK
Co však bylo nejdivnější: obě mužstva vyfasovala stejné tresty, ačkoli vina za vyprovokování byla jednoznačně na zámořských rabiátech.
Češi se snažili zachovat chladnou hlavu, jako třeba Roman Čechmánek, pro něhož si s válečnickými úmysly přes celé kluziště dojel jeho brankářský protějšek Sean Burke. Na rány lapačkami nedošlo. „Jen tak fakoval a já jsem se mu smál do očí,“ shrnul to český gólman lakonicky.
Trenér Ivan Hlinka zuřivě svolával účastníky šarvátek na střídačku. Všechno marně. Oslabený a vyčerpaný tým pak v klíčovém duelu se Švédy prohrál 0:1 a postup do finále mu unikl.
Z titulu mistrů světa se pak navíc radovali Kanaďané. Někteří čeští účastníci turnaje jsou dodnes přesvědčeni, že za normálních okolností by do finále prošli oni a třeba by i obhájili vídeňské zlato. Kdo ví…
„Měli jsme ohromně silné mužstvo, skvělou partu. Mrzí mě to, mohli jsme být mistry světa. Cítil jsem, že by to vyšlo,“ řekl jeden z hrdinů šampionátu Vůjtek.
Hlinkova družina si alespoň trochu spravila chuť v duelu o bronz, v němž zdolala 4:3 silné Rusy. Do startu zimních olympijských her v Naganu v tu chvíli zbývalo necelých devět měsíců…
Procházkova premiéra: rvačka i klepací kompars Paterovcům
Česká televize nazvala dokument z mistrovství světa v ledním hokeji 1997 Nejcennější bronz. Národní tým totiž prošel v sezoně obrovskými peripetiemi včetně ostudy na Světovém poháru a výměnou trenérů, když už zmíněného Luďka Bukače vystřídal po leckdy přemrštěné kritice Ivan Hlinka.
S odstupem času platí rčení, že Čechoslováci a Češi vyhráli mistrovství světa vždy, kdy měli v bráně osobnost: Modrého, Holečka, Králíka, Turka. Jenže posledně jmenovaný po Vídni 1996 odešel do NHL a nahradil ho Roman Čechmánek. Ve Finsku čapal dobře, ale dostal i doslova haldu až úsměvných branek, které Čechy stály zlato.
close
info
Zdroj: Bohumil Kučera
zoom_in
A památná rvačka s Kanadou… Češi přišli zejména vinou bitky o několik hráčů a ti v rozhodujícím duelu se Švédy scházeli. Jedním z nich měl být i Libor Procházka. Už tehdy byl vyhlášeným tvrďákem extraligy, s Kanadou se ale do rvačky zapojoval málo. „Já původně z ledu odjel, ale Kanaďané tam byli dva na jednoho, tak jsem se vrátil,“ popisuje s odstupem let chvíle, když porážkou rozzuření Kanadýři mlátili nesportovně v přesile zejména Vůjtka. Pomoci mu vyrazil i Libor Procházka. „Vrhli se na mě hned tři, Recchi, Blake a ještě někdo. Mám doma fotku, jak ležím na zemi a dostávám na budku,“ směje se obránce, jehož pak Kanaďané honili až na českou střídačku, kam zaplul.
Mimochodem Kanada šla po Procházkovi v tom zápase už podruhé, ve druhé třetině mu jeho hráči nechali přeměřit zahnutí čepele hokejky a úspěšně! „U nás platilo nepsané pravidlo, že se tohle nepoužívá. Jenže oni to na nás občas vytáhli a se mnou uspěli,“ vybavuje si.
Češi nakonec po bitce dostali stejný počet trestů ve hře jako soupeři, a až po společném protestu obou výprav někoho omilostnili. Právě Libor Procházka tak mohl proti Švédům hrát. Bohužel Jiří Dopita nedal svoje šance a Tre Kronor dalším gólem z kategorie laciných odsoudili Čechy k boji o bronz, který však proti Rusku uválčili. „Pro mě to byl úspěch, vždyť jsem byl poprvé v reprezentaci.,“ vzpomíná Libor Procházka a přidává postřeh i na legendární trojku Vůjtek – Patera – M. Procházka, která ovládla bodování šampionátu. „Já měl to štěstí, že jsem s nimi hrál přesilovku, ale musím přiznat, že mi dali jasný úkol: moc se jim do toho nemotat, postavit se před bránu a klepat o led, abych soupeře zmátl,“ směje se dnes trenér mládežnických týmů.
Muž, který se po Vídni dočkal i dalších skvělých výsledků: jako náhradník si z Nagana přivezl olympijské zlato, pak další světový bronz ze Švýcarska a nakonec i zlato z MS 1999 v Norsku.
