Pro výběr trenéra Luďka Bukače šlo o bezmála domácí turnaj. Někdejší habsburská metropole se na dva týdny převlékla do českých vlajek a fanoušci se bavili hravým hokejem. V kabině nároďáku panovaly vtípky a pohoda, rušivé elementy byly preventivně utopeny v krásném modrém Dunaji.

„Vídeň, to byl pro nás trenéry dar. Turnaj bez jediného problému, bez komplikací, bez konfliktu či porušení pravidel. Trénovalo se dobrovolně, na přípravu na zápas dorazil každý včas. Každou noc jsem dobře spal, což se mi nikdy předtím nepoštěstilo,“ líčil kouč Bukač v knize „Mé hokejové století“.

Slavný trenér byl i u titulu v roce 1985, tentokrát však reprezentaci vedl ve zcela odlišných podmínkách. V 90. letech vtrhl do českého hokeje divoký kapitalismus a nové pořádky otřásly letitými jistotami. Nejlepší hráči se tužili za velkou louží, další vandrovali po Evropě.

Bukač se na své poslední reprezentační štaci snažil dávat prostor nové generaci hokejistů. Ve Vídni se v plné síle skvěla kladenská eskadra Pavel Patera, Martin Procházka, Otakar Vejvoda. Dívat se na souhru těchto tří šikulů bylo sousto pro hokejové labužníky.

Není divu, že právě Procházka s Paterou obstarali i vítězný gól v poslední minutě finále s Kanadou. „Ten zápas se nám přitom vůbec nepovedl, jako lajna jsme dostali oba góly. Přesto nám pan Bukač pořád věřil a poslal nás na led i na tohle poslední střídání,“ vzpomínal Patera po letech. Češi nakonec slavili zlato po výhře 4:2.

Tým měl víc tahounů: v brance se tyčil Roman Turek, v obraně zářil Michal Sýkora, v útoku střílel Robert Lang. Klíčové role se však zhostil pětadvacetiletý kapitán Robert Reichel. Nastupující zlatá generace nemohla najít vhodnější lídra.

„Byl ryzím týmovým hráčem a dokázal vyčistit mužstvo od rušivých vlivů,“ řekl Bukač o Reichelovi. „U něj nebylo na prvním místě já, obětoval se pro my. Byl to charakter,“ dodal kouč.

Do Vídně naopak nevzal další výjimečnou individualitu Vladimíra Růžičku. Nějak se s tehdejší hvězdou Slavie nepohodl a dal přednost hráčům ochotnějším přizpůsobit osobní zájmy celku.

Mimochodem, oslavy… Lidé slavili (v Praze hlavně na Václaváku). A do hráčské kabiny zašel tehdejší premiér Václav Klaus. Následná sprcha šampaňským, kterou politik s úsměvem podstoupil, prý nebyla spontánní: Klaus si kvůli ní dokonce předem oblékl staré sako. Inu, do voleb do sněmovny scházel necelý měsíc…

Kladenská stopa byla zásadní

Když se v časech Sametové revoluce zlobila profesorka kladenského gymnázia na studenta Otakara Vejvodu, že si čte v lavici noviny a že ho sport těžko uživí, vstal mladík a s kamenným výrazem odpověděl, že hokej ho živit bude a dobře. Na jaře roku 1996 byla možná i paní profesorka u televizní obrazovky pyšná na to, že učila jednoho z členů bájné Blue Line. Ota Vejvoda, Pavel Patera, Martin Procházka tehdy ve Vídni zanechali nesmazatelnou stopu v českém hokeji a zažehli nejmocnější vítěznou louči v jeho dějinách.

Lidé tehdy na jaře hokejem doslova žili. Jak šampionát postupoval, bylo stále víc jasné, že tým Luďka Bukače může utéci z doby bronzové a získat zase jednou zlato. V bráně čaroval hrdina šampionátu Roman „Eddie“ Turek, v obraně stál jako středověký nedobytný hrad Michal Sýkora, v útoku váleli Litvínováci Lang s Reichelem. Po letech byli hrdí i Kladeňáci, v týmu jich bylo hned šest. V obraně skvělí režiséři František Kaberle, Drahomír Kadlec a tvrďák Jiří Veber. V útoku pak trio, které ve Vídni rozdávalo největší hokejovou radost.

Blue Line.

Pavel Patera s Otou Vejvodou zářili v české extralize už dva roky předtím, trenér národního týmu Ivan Hlinka jim ale pořádnou šanci dát nechtěl. Udělal to až Luděk Bukač o rok později a Vejvoda šikovným manévrem zařídil rozhodující trefu čtvrtfinále proti Rusku. Jenže medaile z toho nakonec nebyla, a tak si Blue Line, kde Tomáše Mikoláška vystřídal na křídle Martin Procházka, získala světovou slávu až v šestadevadesátém. Každý vynikal v něčem jiném a perfektně o sobě věděli. Dokonalá chemie.

Vrcholné kousky předvedla Blue Line hlavně v rozhodujících zápasech o medaile. Do té chvíle neporazitelnou Ameriku smetli Češi 5:0 a čtyři góly obstarali Kladeňáci. Dva Ota Vejvoda, jehož novináři po utkání vybrali do All Stars týmu šampionátu. „Teď půjdeme do Prátru na kolotoče a pak na to vletíme,“ culil se malý štírek.

Ve finále si Blue Line nechala zlatou chvíli na poslední minutu. Devatenáct vteřin před koncem za stavu 2:2 nabil Patera Martinu Procházkovi, jehož rána zasvištěla za brankáře Curtise Josepha do sítě! Kanada byla na kolenou a výraz Martina Procházky na střídačce připomínal výherce první ve Sportce. „Říkal jsem si: Nahoďte to, za dvacet vteřin je přestávka a rozhodneme v prodloužení. No a kluci místo toho dali gól,“ vzpomínal po letech v rozhovoru pro Českou televizi Otakar Vejvoda a dodal, že šlo o poslední okamžiky, kdy měl ještě zdravé nohy.

Ve Vídni mu bylo hej a s ním všem Čechům, kteří zůstali doma. Však se také poprvé pořádně fandilo hromadně v hospodách u malinkých televizorů a po zápase premiérově jezdila městy auta s vlajícími vlajkami. A troubila do dlouhé noci, že Česko je poprvé v samostatné historii mistrem světa v ledním hokeji.