Kladenský hokej jako by v základních rysech kopíroval nejnovější historii města. Když pomineme (při vší úctě k tehdejší „selské jízdě“) první titul, časy největší slávy přišly ve druhé polovině 70. let – prožíval jsem je jako student Gymnázia a zaslepen sérií titulů (dokonce PMEZ 77!) jsem v zásadě opovrhoval vším, co nebylo kladenské. Město tehdy bylo černé a oficiálně ještě rudé. Dnes už není černé – doly jsou vytěženy a Poldi padla po té zpackané privatizaci. Její ostatky teď symbolicky vlastní šrotařský koncern. Kladno není ani rudé, naopak je už dlouho nejmodřejší z českých měst. Barevné modro-oranžové hrátky se ostatně podepsaly na osudu nové sportovní arény na Kladně. Nejstarší extraligový stadion v zemi tak nadále smutně symbolizuje zašlou slávu.

Kladno vychovalo hokeji řadu světových a olympijských šampiónů. Jenže ti v posledních letech hrají v jiných klubech Česka, Evropy, NHL či KHL. Je pokrytecké jim to zazlívat, kdo z nás by nešel za lepší výplatou? Alespoň se vrací na konci kariéry. Pravdou zůstává, že poslední titul je z roku 1980 a posledním úspěchem snad bylo 3. místo v roce 1993. Po krachu Poldi se pojem úspěch redukoval na občasný průnik do prvního kola play-off a postupně se i to stalo spíše snem fanoušků. Současný sponzorský pool je tvořen převážně menšími stavebními firmami (čest výjimkám). Klub se těší významné podpoře města, což ale zase není po vůli těm občanům, kteří si dovedou představit rozumnější využití veřejných peněz.

Odrazem neradostné situace je nízká návštěvnost. Hrstka nejvěrnějších fanoušků, kteří podobni ztracenému kmeni v poušti vzývají návrat spasitele Jaromíra Jágra ml., se dočkala jednání s těmi, které v poslední době tak kritizuje, včetně prezidenta klubu. Pokud to není ona pověstná “hozená kost”, je třeba to ocenit jako lepší PR prostředek, než bylo ohrazení okolí vchodů na stadion červenobílou páskou. Je také zajímavé, že v příznačně anonymních internetových diskusích je už i výzva k rozpuštění fanklubu…

Nebudu “dělat chytrýho”, nevím jak z toho, nemohu posloužit nějakým optimismem na závěr. Ale přece – pořád jsou tu srdcaři, kteří obětavě pracují s dětmi jako budoucností hokeje, příkladem budiž třeba Josef Zajíc.

Petr ŠIKOLA (autor je spolupracovníkem KD)