Tak hokejisté se prý byli podívat v Poldovce, jak vypadá práce… Pamatuji hokejová klání slavných kladenských 70. let, kdy při slabších okamžicích publikum skandovalo na hráče „zpátky do práce“. Tehdy to mělo své kouzlo, hráči byli formálně zaměstnanci Poldi, ostatně jako hráči jiných mužstev „pracovali“ v jiných podnicích. Někde si museli sami docházet pro výplatu, jinde ji nosil účetní na stadion.

Teď je to ale trochu jiné kafe. Tedy pokud bych já byl panem Scholzem - majitelem ocelárny, tu kuriózní exkurzi bych ve svém závodě nepovolil. Proč? No protože organizátor výletu nejspíš uráží mé pracovníky, má je snad za jakési exotické exponáty, jaké jsou k vidění ve skanzenech či přírodních rezervacích. Je to skutečně tak vzácný druh, ten normálně pracující člověk?

Nejspíš ano, a budeme se na něj chodit dívat jako do ZOO a říkat si: tak končí člověk, který málo trénoval… Mnohým utkvěla v paměti omílaná historka, kterak pan Jaroslav Holík vodil syna Bobbyho (tehdy ještě Roberta) před fabriku, aby viděl, jak skončí, když bude flákat přípravu. Kdysi mě pobavila, považoval jsem ji za ojedinělý nápad jistě vysoké, leč poněkud jednostranně orientované inteligence vynikajícího hráče a trenéra.

Opakovaný vtip ale přestává být vtipem a navíc zde nejde o „rodičovskou záležitost“, nýbrž o akci ředitele pro své podřízené. A jestliže se tentýž člověk zároveň uchází o hlasy těch, co málo trénovali, je to skutečně neobvyklý způsob. Já bych řekl nepromyšlený, ale na Kladně není nikdo prorokem. Nevylučuji ovšem, že jsem to já, kdo celou věc nedomyslel - pokud šlo o autentickou oslavu poctivé práce, pak beru své námitky zpět.

Petr ŠIKOLA