„Nájezdy, to už je jen loterie,“ slýchávám často od hokejových trenérů v extralize, když hodnotí zápasy, které se takto rozhodly. A vždycky trochu skřípu zubama. Podle mě tuhle hlášku někdo kdysi vymyslel a ostatním se líbila tak, že ji používají do omrzení. Mně už se zrovna omrzela.

Nějaká podobnost tady sice je, protože v loterii vsadíte jednoduše na nějaká čísla, která jsou pro vás šťastná, nebo se vám o nich v noci zdálo. A pak už jen čekáte, zda do losovacího koše vypadnou ty správné míčky.

V hokeji trenér také vybere nějaká čísla (hráče), také podle citu, ale přece jen… Má k ruce zkušenosti a vlastní hlavu, jíž se řídí. Pokud má v týmu Kallu, M. Procházku či Tona, asi vsadí v rozhodujících chvílích právě na tyhle koníky. Musí vědět, zda je hráč psychicky dostatečně odolný. Zdá hráč nájezdy trénuje a má pro ně talent. Není přece náhoda, když někdo dá tři nájezdy po sobě jako nedávno Irgl v Rusku. Není přece náhoda, že na mistrovství světa rozhodli čtvrtfinále i semifinále stejní hráči – Marek s Kašparem.

Tak jakápak loterie? Tam přece stejná čísla nikdy nevyhrávají!

A to jsem se ještě nezmínil o brankářích. I tady přece jeden z dvojice bývá na nájezdy prostě lepší. Často ten, který se koučovi hodí v zápase méně a sedí na střídačce. Už mockrát trenéři rozhodli zápasy právě rošádou gólmana.

Kdepak, nájezdy žádnou loterií nejsou, jen při ní relativně slabší tým může porazit ten silnější snadněji, než v klasickém utkání.

Proto mě potěšil naposledy vítkovický kouč Trličík. Povídal, že o nájezdech se sice říká, že jsou loterií, ale… On měl v bráně Málka a na zakončení rozjeté Ujčíka s Burgerem. Takže si jeho tým věřil. A hlavně, v neděli mu hrála do karet psychika. Jeho tým byl po vyrovnání z 0:3 na 3:3 hodně nahoře, zatímco Rytíři dole. Nájezdy těžko mohly dopadnout jinak.

rudolf.muzika@denik.cz