Poldinky dlouhodobě držely téměř monopol na bronz, zpravidla za Slavií a Karvinou. Časy se mění, bývalá Slavia hraje v Příbrami, dominuje ovšem stále. To druhá Karviná už je na dostřel, v základní části měla jen tři body náskok před nováčkem z Kadaně. Tedy zdánlivým nováčkem, protože se tam přestěhoval tým z Litvínova, někdejší šestinásobný šampion, v posledních letech tradiční rival kladenských žen v boji o bronz. Stejný počet zlatých mají i Berounské lvice, které se do extraligy vrátily po delší přestávce v nižší soutěži. Kladno bylo maximálně druhé, ovšem nikdy nejvyšší úroveň neopustilo. To je cenné, pokud uvážíme, že ženský hokej skončil třeba v Opavě, která nasbírala pět titulů, nebo v Plzni, která má ligová prvenství tři.

Vy jste také dokázaly se stříbrnou Karvinou držet krok…
„To ano, vyhrály jsme oba zápasy na jejich ledě, z druhé strany jsme s nimi prohrály obě naše domácí utkání. Nejspíš jsme u nich měly větší motivaci, chtěly jsme se vytáhnout…“

I celkově máte z výjezdů více bodů než domácího stadionu.
„Příčiny si musíme ještě vyhodnotit. Výsledky nebyly úplně konzistentní, po vysoké výhře jsme vzápětí dokázaly vysoko prohrát. Máme dost inkasovaných gólů. Částečně to jde na vrub změn v sestavě. Letní přípravu jsme začaly s 20 hráčkami a velkými očekáváními. Ovšem některé holky odešly jinam, některé v průběhu sezóny otěhotněly… ve výsledku spolu hrají veteránky s třináctiletými děvčaty.“

Výstroj jste nakonec musela obléknout i Vy, že ano?
„Sehnat posily rychle není tak jednoduché jako v mužském hokeji. Takže v play-off jsem skutečně nastoupila, když nás bylo málo. Ale pokud mám na sobě výstroj, jsem jen hráčka. V takových zápasech přebírala trenérské žezlo Marcela Pavelcová, která mi jinak pomáhala jako asistentka.“

Jak jste vlastně s hokejem začala?
„Narozena jsem v Příbrami a začala jsem hrát s kluky na Dobříši, na otevřeném kluzišti. Při jednom přáteláku se Lvicemi z Berouna mě oslovil jejich trenér Roztočil. Z Berouna jsem po čase přestoupila do vídeňských EHV Sabres, odtud pak postupně do švýcarských týmů EHC Visp Lions, DHC Langhental a SC Reinach. V roce 2016 jsem zakotvila na Kladně. Tehdy jsem také ukončila působení v české reprezentaci.“

S poznámkou, že v domácí soutěži se nemůžete adekvátně připravit pro světový hokej…
„To byl hlavní, ale ne jediný důvod. Nastoupila jsem do zaměstnání, potřebovala jsem dát více i osobnímu životu, prostě se to už nedařilo skloubit. Navíc jsem necítila úplný zájem vedení nároďáku na mé nominaci. Jinak v tehdejší reprezentaci byly hráčky z domácí ligy a zahraničních soutěží zastoupeny tak půl na půl. Teď je naše špička v zahraničí kompletně.“

Jak to hodnotit?
„Pro holky a jejich rozvoj je to samozřejmě dobré, snad není nikdo, kdo by jim to nepřál. V zámoří jsou na univerzitách, v Evropě mají vesměs poloprofesionální smlouvy a klub jim k hokeji sežene nějaké další zaměstnání. Ovšem kdyby se někdo chtěl podívat, jak že vypadá liga v zemi, která měla donedávna třetí nejlepší reprezentaci na světě, jakou úroveň by viděl? Určitě ne třetí nejlepší soutěž na světě. A to, že domácí talenty vyzobává jeden nejsilnější klub, také není ideální. Zkrátka reprezentace a domácí liga jsou dva úplně odlišné světy.“

Vy sama jste v nároďáku odehrála jednu dekádu a v roce 2011 dokonce byla nejlepší obránkyní MS.
„V týmovém sportu nejsou individuální trofeje tím hlavním. Navíc to byla až třetí výkonnostní úroveň, šampionát Divize 2, kam jsme sestoupily v roce 2009. Hned jsme ale postoupily zpět do Divize 1 a pak až do elitní skupiny. Hrála jsem také tři olympijské kvalifikace – v Ruském Podolsku 2006, čínské Šanghaji 2010 a německém Weidenu 2014. Bohužel bez postupu.“

Zato z Inline hokeje máte zlato.
„To bylo na domácím šampionátu 2010 v Berouně. Na kolečkách mě to vždycky bavilo, bývá tam uvolněná nálada a spousta legrace. Příjemná součást letní přípravy. U mezinárodních akcí vždycky záleželo na tom, které holky se zrovna mohly zúčastnit. Moje poslední MS na inlajnech bylo v roce 2016 v italském Asiagu.“

A jak vlastně proběhl Váš přesun do trenérské pozice?
„Nikdy jsem netajila svůj zájem jednou trénovat. Po návratu ze zahraničí a konci v reprezentaci jsem byla asistentkou u reprezentace děvčat do 15 let. Ne nadlouho, nedařilo se to kombinovat s prací. Na Kladně jsem už jako hráčka začala vypomáhat trenérovi Josefu Vosickému, po něm pak Jardovi Pritokovi. Ten už předem říkal, že to bere jen provizorně, z rodinných důvodů nepokračoval. Já figurovala jako asistent a nějaké zápasy jsem už vedla, když se on nemohl zúčastnit. A po jeho odchodu to tak nějak ‚samospádem‘ vyústilo, že jsem trénování převzala.“

Už dvakrát jste zmínila zaměstnání, k němuž jste si musela doplnit kvalifikaci. Měla jste zajímavé téma bakalářské práce…

„Učím tělocvik na ‚hokejové‘ 12. ZŠ. Musela jsem si získat pedagogickou způsobilost na vysoké škole. V té době poskytovala Universita v Ústí nad Labem plusové body pro reprezentanty, tak jsem zamířila tam. No a bakalářskou práci jsem napsala na téma ‚Význam rituálů a talismanů ve sportu.‘ Dobře se o tom povídá, a tak obhajoba byla vcelku příjemná. Bohužel to téma nešlo rozvinout dál i pro magisterskou práci.“

Na první pohled se zdá, že ženy nehrají na těch nejznámějších hokejových adresách.
„To je ale pohled mužského hokeje. Je škoda, že některá regionální centra jsou bez ženských týmů a že si velké kluby neberou ženy pod svá křídla. Přitom někde to jde, třeba v Liberci. Určitě to přináší synergické efekty. Obecně jsou podmínky pro mladé holky nyní lepší v tom, že mohou hrát s kluky až do juniorského věku. Nepochybně je také motivují úspěchy nároďáku. Jenže stále musí mít štěstí na trenéry, kterým nevadí, když je holka lepší než kluci.“

Jako třeba juniorská reprezentantka Viktorie Jílková, která hokejově vyrostla v Žebráku, když nenašla možnost v rodné Plzni. Šlo by to na Kladně?
„Bylo období, kdy tady dívky trénovaly s chlapci, ale zmařil to tlak rodičů těch kluků, že prý je to brzdí v rozvoji… nepodařilo se dohodnout ani jeden společný trénink týdně. Každopádně v současnosti má mužské áčko i mládež svých starostí dost. Osobně si z minulosti nevybavuji žádné iniciativy ke sblížení ženského a mužského hokeje na Kladně. A tak si jedeme to svoje, jsme rády aspoň za šatnu na zimáku. Vážíme si záštity města, včetně té finanční v posledních dvou letech. A díky podpoře firmy Strojírny Poldi dál nosíme na dresech to slavné logo.“

A jaký je výhled do další sezóny?
„Po dlouhé době jsme bez medaile, tak snad mě předseda Pavel Novák neodvolá… Ale vážně – i bez trofeje jsme se herně posunuly. Přesto máme věci k zamyšlení a řešení. Starší jádro týmu postupně odchází a je dobré, že bývalé hráčky nadále chtějí být týmu nápomocné. Musíme se zaměřit na nábor. Ten nyní funguje na jen základě osobních známostí. Potřebovali bychom nějakou dokonalejší formu skautingu. Také o sobě chceme víc dávat vědět, proto zlepšujeme komunikaci, nově máme profil na Instagramu. Prezentujeme tam aktuality, ale i některé vzpomínkové momenty z bohaté historie klubu.“

Petr ŠIKOLA