Jak se zrodilo vaše angažmá v Anglii?
Po poslední sezoně, která pro mě z různých důvodů nedopadla moc dobře, jsem určitě chtěl jít pryč z Česka. Nechtěl jsem tu za žádnou cenu zůstat. Proto jsem hledal možnosti, kam bych mohl jít. Anglie mi vždycky byla sympatická už kvůli jazyku. Člověk se naučí anglicky, protože může mluvit s rodilými mluvčími. Koukal jsem na to už dříve, že bych tam rád šel, kdyby byla možnost. Už loni během sezony jsem odtamtud měl nabídku, ale Vsetín mě tam nepustil, i když jsem je několikrát žádal. Celé léto jsem pak byl s manažerem v kontaktu a nakonec to dopadlo tak, že mi zavolal agent, že bych tam mohl jít na dva měsíce, protože se jim zranil hráč. Pak bude záležet na mně, jestli si vybojuju smlouvu dál. Už po měsíci bylo jasné, že tam zůstanu, protože trenér a manažer v jedné osobě byl se mnou spokojený.

Jaký byl život v Anglii?
Já rád poznávám a vždycky si čtu historii míst, kam jdu. Jak napovídá název klubu, tak Sheffield byl a je průmyslové město. Neřekl bych, že je to nejhezčí město ve Spojeném království, asi se tam turista běžně nevydá. Mně se tam ale život hrozně líbil. Lidi byli fantastičtí, nemůžu říct špatné slovo. Měli jsme hezké bydlení za městem. Líbilo se nám tam se vším všudy, trochu horší je jen počasí. To trochu kazí náladu, ale s tím nejde nic dělat.

V Sheffieldu jste žil i s rodinou?
Na začátku jsem tam byl sám, když jsem věděl, že už tam zůstanu, tak jsme tam byli spolu. Chvíli pak zase ne, protože se museli zařídit nějaké věci doma. Pro mě to bylo zásadní, že jsme tam mohli být pohromadě. Já bych si vůbec nedokázal představit, že bych tam byl bez nich třeba osm měsíců. Takhle to bylo fajn. Zezačátku jsem se trochu bál, jak si malý zvykne, ale nebyl to vůbec žádný problém.

Měl jste čas procestovat Anglii? Třeba Manchester je relativně kousek…
Manchester je nejbližší velké letiště, pak je v okolí ještě Leeds. Sheffield je samo o sobě také velké město. Byli jsme se podívat v Yorku, což je jedno z nejnavštěvovanějších míst v Británii. Tam to bylo nádherné. Když za námi někdo přijel na návštěvu, tak jsme je vzali tam. Byli jsme se ještě podívat u Londýna v Harry Potter studiu, tam to bylo taky fajn. Mezi Manchesterem a Sheffieldem je ještě nejstarší národní park v Anglii. Pokaždé, když jsme jeli na letiště, tak jsme viděli, jak krásná příroda tam je. Tam jsme se teda taky byli podívat. Pak jsem poznával zbytek země spíš z autobusu, nebo když jsme někde spali.

Jak jste si zlepšil angličtinu?
Trochu naivně jsem si myslel, že angličtina není zas takový problém. První věc je ale ta, že britská angličtina je oproti americké hodně jiná. Když zezačátku lidi mluvili, tak jsem se divil, že je to vůbec angličtina. Nerozuměl jsem jim. Člověk se do toho ale pak dostane, myslím, že jsem se zlepšil hodně. Nebyl jsem v týmu jediný Čech, to by bylo na učení jazyka ještě lepší. Člověk se ale i tak zlepšil a naposlouchal i britskou angličtinu. Za to jsem rád. Angličtina je v dnešní době nutnost, bez ní to nejde.

Na druhou stranu je příjemné přijít do nového prostředí a mít tam někoho, s kým si můžete promluvit česky, ne? V týmu byl ještě Martin Látal a Adam Raška.
Jo, určitě to je příjemné. Zvlášť po tom, co Adam odešel a zůstali jsme jen dva, tak jsme se s Martinem stali dobrými kamarády. Mám ho rád, je to super kluk a pořád výborný hokejista. Bylo to fajn být s ním v týmu. Akorát jsme bydleli daleko od sebe, takže jsme se s rodinami nemohli vídat úplně každý den. Oni bydleli úplně v centru. Na cestách jsme spolu ale trávili spoustu času. Je to fajn člověk.

Zároveň jste se v týmu sešel s Dannym Kristem a Danielem Ciampinim, loňskými parťáky z Kladna. Nepadly nějaké vtípky na to, že se zase potkáváte v jiné zemi?
Popravdě musím říct, že na Kladně jsem se s nimi nějak extra nebavil. Myslel jsem si, že do ciziny už nikdy nepůjdu a kariéru dohraju na Kladně, když budu mít štěstí. Proto jsem k tomu přistupoval trochu tak, ať cizinci drží spolu, a moc mě to nebralo. Teď jsme ale s Ciampem seděli vedle sebe v kabině a našli jsme si k sobě cestu. Bavili jsme se, je to super kluk a trochu mě mrzí, že jsme se víc nebavili na Kladně. Že jsem mu třeba trochu víc nepomohl, protože jsem teď sám viděl, jak je těžké někam přijít. Zvlášť když nemluvíš řečí, kterou se mluví v kabině, tak je to složité. Zažil jsem to už v angažmá dříve. Ciamp je hrozně fajn, smáli jsme se tomu, protože jsme nikdo nečekali, že se takhle tři sejdeme v jedné kabině. Říkal, že nečekal, že by ještě někdy potkal někoho z Kladna. Danny přišel potom později a taky to bylo super se zase vidět. Trošku jsme si popovídali o věcech, které se staly. Bylo fajn s nimi být.

Pro vás to bylo už několikáté zahraniční angažmá. V minulosti jste působil ve Francii, na Slovensku a v Bělorusku. Kde se vám líbilo nejvíc?
Už je to pár let, ale vybavuju si, že nejmíň ve všech ohledech se mi líbilo na Slovensku. To je stoprocentně na posledním místě. Ve Francii to bylo fajn, Grenoble je top tým, takže hokejově to bylo super. Život se mi ale víc líbil v Anglii. Na Bělorusko, hlavně na Soligorsk, vzpomínám jedině v dobrém. Byli tam fajn lidi, byli na mě hodní. Životní úroveň se samozřejmě nedá porovnávat s námi, s Francií ani Anglií. Zase jsem ale viděl jiný život, jiné osudy, co lidem stačí k životu… V Anglii byl hokej super, i když jsem měl úkoly na ledě hlavně defenzivní jako na Kladně. Tam se mi líbilo spolu s Běloruskem nejvíc.

Jaká je úroveň hokeje v Anglii? Dá se to porovnávat třeba s naší Chance ligou?
Je těžké to porovnávat. Když se mě ale zeptáš takhle, tak bych ti řekl, že je to rozhodně lepší než Chance liga. Zvlášť týmy jako Belfast, Sheffield, Cardiff a Guildford jsou určitě lepší úrovní než Chance liga. Skotské týmy jsou pak zase horší, ale nejsou zase tak špatné jako spodní týmy ve Francii. Nemají ale tolik peněz jako týmy z horních pater tabulky. Například Belfast ale hrál v Champions League proti Třinci a jednou ho porazil. Já jsem byl úrovní mile překvapený. Je to ale hlavně tím, že v Británii smí být v týmech až 14 cizinců, což je samozřejmě znát. Ne všichni Američani a Kanaďani jsou top hráči, ale je znát, když máš někde 14 cizinců a v jiné soutěži třeba jen čtyři nebo pět. Ligu to posouvá nahoru.

A co domácí Britové?
My měli v týmu dobré Brity, ale pravda je taková, že Britové nedají dohromady tolik kvalitních hráčů jako třeba Němci. Britové mají úzký okruh hráčů a funguje to tak, že když nemáš dohromady Brity, tak hraješ jen s těmi 14 cizinci. My měli pět Britů, abychom dali dohromady čtyři lajny, měli jsme asi nejširší kádr ze všech. Jsou ale týmy, které hrají na tři lajny, protože Brity neseženou, nebo si nebudou moct ty dobré dovolit. Nejlepší Britové si můžou říct o velké peníze, protože jich zas tolik není. Celkově mě ale úroveň překvapila. Měli jsme fantastické zázemí, halu pro devět tisíc lidí a průměrná návštěvnost byla přes 6 600. Největší v celé lize. Lidé v Sheffiledu mají rádi hokej. Společně s Cardiffem, Belfastem a Nottinghamem nejvíc. S fotbalem se to pořád nedá srovnat, ale co by za průměrnou návštěvu 6 600 daly některé týmy v Česku.

Už jste zmiňoval finance. Dá se to i po této stránce srovnávat s Chance ligou?
Nevím to přesně, ale myslím, že top hráči v nejlepších týmech si dokážou vydělat tak průměr toho, co je v extralize. Výplatu jsme dostávali týdně, takže oni budou mít třeba 1 300 liber týdně. Co jsem se bavil, tak si můžou vydělat třeba 150 tisíc měsíčně, někteří třeba i víc. Třeba Conway z Belfastu byl výborný, ten bude mít možná víc. U nás taky měli kluci hodně peněz. Zbytek je platově tak na úrovni lepších týmů v Chance lize. Samozřejmě ale máš smlouvu na 33 týdnů, není to na dvanáct měsíců. Bylo ale fajn dostávat peníze týdně.

V sezoně jste došli do semifinále. Byl to pro klub úspěch nebo neúspěch?
V Anglii to funguje tak, že nejdůležitější je základní část, protože její vítěz hraje Champions League. Pak se dají vyhrát ještě dvě trofeje – za vítězství v play-off a za vítězství v Challenger Cupu. My nevyhráli ani jedno a je to neúspěch. Před sezonou bylo řečeno, že tým s největším budgetem v lize musí vyhrát aspoň jednu soutěž. Z tohohle pohledu to byla neúspěšná sezona.

Právě Sheffield byl tedy týmem s největším rozpočtem?
Řekl nám to trenér před sezonou. Pravdou ale je, že v Anglii je platový strop, který se nesmí překročit. I tam se ale dokážou najít kličky. Říkal nám, že máme největší budget, i když nevím, jestli je to pravda. Jeden z největších ale určitě. Měli jsme za cíl vyhrát minimálně jeden pohár, který jsme mohli vyhrát, nejlépe základní část. Na to byl největší důraz. Ani jedno se ale nevyhrálo. Tam to není tak jako v Česku, tam se jede každý zápas základní části na krev a musí se vyhrát.

Sledoval jste český hokej?
Ne že bych to nějak hltal, ale po očku jsem se podíval na své bývalé týmy. Kouknul jsem se na Kladno a Plzeň, takže jsem viděl, kde se nachází. V play-off jsem výsledky sledoval. To je tak nějak všechno.

Z Anglie jste přiletěl teprve minulý týden, máte už ale nějakou představu, jak to s vámi bude dál?
Rád bych zůstal někde v cizině. Bodově jsem neměl takovou sezonu, aby mě někdo hned podepsal, takže teď asi budu chvilku čekat. Klidně bych zůstal v Anglii, ale že bych řekl, že mám před podpisem, tak to není.

Jak budete trávit čas mezi sezonami?
Teď mám výron kotníku. V posledním zápase na rozbruslení mě trefil spoluhráč, takže to bylo super, cesta zpátky byla fantastická. Teď budu chvilku odpočívat, možná bychom letěli do Denveru za bráchou snoubenky Pavlem Francouzem. Už jsem se toho ale nacestoval dost, doma jsem nebyl tři čtvrtě roku, takže nevím, jestli to vyjde. Určitě bych chtěl aspoň na týden na nějakou dovolenou si odpočinout. Bylo to náročné jak fyzicky, tak psychicky. V Anglii se s pohárem a play-off hraje dohromady nějakých sedmdesát zápasů. Je to náročné i kvůli cestování, kdy se kolikrát jezdí třeba osm hodin do Skotska. Navíc jsem dlouho nikde nebyl, takže bych rád někam vyrazil.