Vůbec nebyl špatný jako hráč. Platil za výborného střelce, do vojny dokonce držel místo v prvním týmu SONP Kladno. Jenže po návratu už na něj při tehdejší obrovské konkurenci zbylo jen nově založené béčko Kladna v Lovosicích. Poté přešel do Chomutova, kde prožil hlavní část kariéry, šest sezon. „Byl jsem tam do třiceti a měl to tam rád. Ale komu jsem fandil loni v baráži, o tom se nemusíme bavit, jsem Kladeňák,“ usměje se Kuchler, který pak ještě hrál dvě sezoně v Neratovicích, ale to už se pomalu přesouval na trenérskou lavičku.

Důvodem byl jeho syn Jirka. „Tehdy se nehrálo tak dlouho jako dneska třeba Jarda Jágr. Bylo mi jednatřicet a chtěl jsem dohlédnout na syna. Nakonec jsem tam zůstal třicet šest roků a vedl úplně všechny kategorie od první třídy až do juniorky. A v obou klubech, Poldovce i Pézetce. Kde bylo potřeba,“ říká a vzpomíná, že často trénoval výběry sám. „Dneska tam jsou kolikrát tři. To já musel zařídit od autobusů po výstroj a ledy všechno, teprve pak jsem mohl trénovat,“ vybaví si.

Kolegů měl mnoho, rád na ně vzpomíná. Bohumila Čermáka, Jindřicha Lidického, Milana Skrbka, Jiřího Kopeckého. Nejvíc ale na nebožtíka Zdeňka Šindlera, s ním trénoval nejdéle a rozuměli si. „Zdeněk mě vyučil v oboru, byl to vážně skvělý trenér.“

Společně vedli bezvadnou generaci, na kterou Jiří Kuchler rád vzpomíná. Byli v ní Jiří Burger, Petr Tenkrát, Marek Židlický, Tomáš Kaberle, Pavel Skrbek i jeho syn Jiří. „Vedl jsem samozřejmě spoustu dalších, úplně jiné generace, ale na tyhle vzpomínám asi nejvíc. Třeba na Marka Židlického, kterého jsme z Mostu brali původně s jeho kamarádem Soukupem, o něhož jsme hodně stáli. Marek byl špunt, ale zase to uměl. Kdybychom ho tehdy nevzali, kdo ví, jak by skončil,“ přemýšlí nahlas Jiří Kuchler.

Jak už bylo řečeno, jeho syn Jirka byl velký talent, v extraligovém Kladně se ale napevno usídlil až téměř ve třiceti letech. Nakonec ovšem stihl přes pět stovek zápasů. „Sám jsem trénoval, takže vím, že rozhoduje řada maličkostí. Každý kouč má raději něco jiného, někdo technika, jiný rváče. Hodně dělá i to, s kým na ledě nastupujete. Jsem rád, že Jirka nakonec dlouho za Kladno hrál, také že vystudoval vysokou školu, dokončil trenérskou jedničku a dnes je zástupcem na sportovním gymnáziu. A já už chodím koukat na zimák na jeho syna, svého vnuka,“ prozrazuje čerstvý sedmdesátník, že na stadionu v Kladně ho můžete vídat i tři roky poté, co se s trénováním rozloučil.

Se synem má ale ještě jednu zajímavou vzpomínku, která rovněž vykresluje, jak často řídí naše osudy i náhoda. Ta Kuchlerovic se odehrála hodně daleko, v americkém Coloradu. „Tehdy jsme tam byli s Kladnem na turnaji a člověk, který nás pozval, nabídl Jirkovi, že by tam mohl kromě hokeje i studovat na univerzitě. Já tehdy řekl, že u nás musí dodělat gympl a třeba to byla chyba. Mezitím totiž dostal první smlouvu v Kladně, a co jsme nevěděli, že pokud to tak je, v Americe už na univerzitu nesmí. Jeho život mohl plynout úplně jiným směrem, ale nestalo se,“ konstatuje bez hořkosti.

Jak oslaví Jiří Kuchler sedmdesátku, to prý zařídí manželka, nechává to na ní. Přání pro muže, o němž ti, kdož s ním přišli do kontaktu, shodně tvrdí, že je skvělých chlapem, však budou od všech podobná.

Hodně zdraví mu přeje nejen rodina a redakce Kladenského deníku, ale zcela jistě i stovky borců, jimž v klubu pomáhal formovat (nejen) hokejový život.