Vzpomínek na pražskou Spartu je samozřejmě hodně. Vybral jsem útržek z podzimu roku 1990. Byla to pro modrobílé barvy mizerná sezona. Jágr odešel válet za Tučňáky do Pittsburghu, pryč byli najednou i Kadlec, Kameš či Tatíček s Bakulou. Tak jako v právě uplynulých sezonách se hrálo jedině o záchranu, největším sokem byla Plastika Nitra. Pozor, v mančaftu měla Pállfyho se Stümpelem, takže žádní outsideři to nebyli. Kladno si s nimi nakonec poradilo o pouhé dva body a právě ty možná hodně nečekaně získalo na Spartě.
Právě jsem se vrátil z vojny a pracoval i bydlel v Praze. Po cestě z práce jsem zahlédl plakát, že Kladno hraje večer na Spartě. Bylo rozhodnuto, vyrazím.
Hala byla úplně prázdná, po slavných derby ani památky. V tom roce prostě lidi táhly jiné věci než hokej. Národ si užíval výdobytků sametové revoluce.
Jenže jindy matné Kladno střílelo za záda brankáře Čapka jeden gól za druhým. Eberle, Fiala, Zajíc, bum, bum, bum. Skóre narůstalo, minely vyráběl i sparťanský Goliáš Ervín Tatek.
Skončila to 8:1 pro hosty, ale já šel domů stejně jako zmoklá slepice.
Moje řvaní gól, gól, gól už totiž nebavilo trojku mladých fanoušků Sparty. Do útrob haly si chlapci přinesli plechovková pivka, která ještě půl roku předtím mohli koupit maximálně v Tuzexu a jedno nakonec obětovali na můj krk. Prý abych se zklidnil a mazal zpátky mezi šachťáky.
Možná i proto jsem se mezi ně skutečně brzy vrátil.
