Tahle strohá věta si zaslouží víc než holé oznámení.

Vladimír Zábrodský byl fenoménem československého sportu. Je nás na Kladně asi už jen pár, kteří si pamatují jeho vystoupení na našem zimáku.

Začalo to vždy neobvykle: Sparta přijížděla vždy oblečená ve výstroji i dresech, na Kladně nazuli brusle a šli na to.

Vovka ne – vcházel do haly v dlouhém černém kabátu, klobouku, okolo krku froté ručník. Zjevení!

Stadion burácel „Nazdar šéfe“, on smeknul, vjel na led, pravidelně nám dal pár gólů a za potlesku odjel.

Šéf, člověk, který se do budování socialismu a třídního boje nehodil.

Dvojnásobný mistr světa, majitel stříbrné olympijské medaile to také neměl v tohle neobvyklém světě lehké.

Jako člověk, který mimo led nebyl členem žádné party, které se scházely ke kartám a případným oslavám. Proto také nebyl u té tragické sešlosti v jedné pražské hospodě, po které většinu jeho spoluhráčů pozavírali, aby pak dostali velké tresty v těžkých žalářích. On ne. Stal se pak hrdinou různých fám a spekulací. Nikdo je nepotvrdil – jeho letití spoluhráči Stanislav Konopásek a Václav Roziňák, Vladimír Kobranov v rozhovorech, které jsem s nimi vedl, je popřeli.

Nicméně Vladimír Zábrodský s tím stínem žil a uměl.

Umřel velký sportovec, elegantní člověk.

Hokejista, skvělý tenista (Davisův pohár 1948, 1955, 56).

Přes všechna příkoří, které v Československu zažil, zůstal stále Čechem. I ve Stockholmu, kde nevynechal žádnou příležitost přijít svým následovníkům fandit. At‘ při utkáním v DC, mistrovství světa v hokeji, či obyčejným setkáváním s Čechy, kteří ho navštívili.

Ve Stockholmu včera zemřel elegán, muž, který se důrazně zapsal do československé, ale i světové sportovní historie.

Otakar ČERNÝ ST.