Herectví jste začala studovat na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka. Jakou zkušenost jste tam získala?
Potkala jsem se tam s alternativním divadlem a improvizacemi, které vedli Jaroslav Dušek a Jana Hrabová. Původně jsem byla docela stydlivá a uzavřená, rodiče mi říkali, že nemůžu být herečka, protože nemám komediální talent. Jak Dušek, tak Hrabová, mě naučili zbavit se ostychu.
Dělali jsme různá improvizační cvičení a já jsem najednou neměla problém zapomenout, že jsem Zita Morávková. Naučila jsem se blbnout a hrát si. Bez této zkušenosti bych přijímačky na DAMU nikdy neudělala.

Na DAMU jste vystudovala katedru alternativního a loutkového divadla u Miroslava Krobota. Co vás naučil on?
Především přemýšlet nad textem, což jsem na konzervatoři nepotřebovala, takže jsem s tím neměla žádnou zkušenost. Miroslav Krobot mě naučil pracovat na roli. Na DAMU vzpomínám moc ráda, byl to pro mě takový pětiletý mejdan… Na druhou stranu jsme byli hodně pracovitý a soudržný ročník, měli jsme se rádi, dělali jsme zajímavé inscenace a dodnes se scházíme. Nezapomenutelná byla naše závěrečná práce Kennedyho děti pojatá jako muzikál z 60. let, právě v režii M. Krobota. Ráda vzpomínám i na Lysistrátu, kterou režírovala Lucie Bělohradská. A díky Juanovským variacím, jež nastudovala Markéta Schartová, si dodnes pamatuji všechny árie Dona Juana v italštině.

Zajímaly vás v době studia i loutky?
Bavilo mě především alternativní divadlo a loutky, to byl takový bonus. Ale teď mě hodně baví, protože umí mnoho věcí: dá se s nimi dělat i to, co je v činohře nemožné. Loutky, to je velká imaginace!

Co vás přivedlo k režírování?
Náhoda! Už léta si píšu básničky a hlavou mi stále běhají různé příběhy. Když jedu tramvají nebo autem, nechávám se inspirovat tím, co vidím, a v hlavě mi nabíhají celé dialogy. Když se mi narodily děti, napadl mě příběh, jenž jsem zpracovala nejprve jako filmový scénář, ale pak jsem ho přepsala na divadelní text. Dala jsem ho přečíst režisérovi Jiřímu Havelkovi, který se o něm zmínil produkčním tehdy ještě fungující Damúzy a ti mě požádali, abych ho zkusila nastudovat. Sehnala jsem si tedy herce i scénografku a připravili jsme docela úspěšnou inscenaci s názvem Hromádkáři.
Když jsem pak na základě toho dostala příležitost nastudovat pohádku pro Divadlo Gong, ráda jsem jí využila. Udělala jsem nejprve Strašidlo Bublifuk a potom Čertova švagra. Baví mě totiž vytvářet a ovlivňovat vznikající inscenaci.

V Lampionu teď zkoušíte pohádku Čert a Káča, kterou pojmete tak trochu ´jako z Divadla Matěje Kopeckého´, přičemž ale loutky budou hrát herci… Jak jste na tento princip přišla?
Jednak jsem chtěla dělat pohádku o nadpřirozených bytostech, i když jsem původně hledala něco o vodnících, případně vílách či strašidlech, zvolila jsem nakonec čerty. Četla jsem starou verzi Čerta a Káči, kde vystupoval Kašpárek, a hned na začátku jsem si představila loutkové divadlo Matěje Kopeckého. A pak mi přišlo, že by mohlo být zajímavé, kdyby loutky nebyly loutky, ale hráli by je lidé. Takže herci dostanou na hlavu vahadla a vodit je bude čert s andělem. Jak to dopadne, uvidí diváci v únoru.