Eduard Hájek se narodil 18. února 1928 v Košicích. Jeho otec policista, tam byl převelen, byl cvičitel služebních psů. Jako mnoho jiným Čechům mu bylo určeno pomoci chodu a rozvoji zaostalému Slovensku. Rakouskouherští Maďaři svá místa ve správě země po vzniku Československa opustili.

„Žel postavení ve vedoucí funkci přináší i nepopulární rozhodnutí a role Čechů nebyla mnohdy příkladná, nebo přijímána pozitivně a tak se Eda už ve škole setkával, pro svou národnost s příkořím i ze strany slovenského učitele.  Nerad vzpomínal na školní léta na Slovensku, jen si posteskl, že ho učitel tahal za uši. Vyvrcholením mindráků, hlouposti a malosti bylo vyhnání všech Čechů státních zaměstnanců a učitelů, kteří se po roce 1918 podíleli  na emancipaci Slovenska,“ popisuje životní trampoty umělce Jiří Hruška, spolumajitel Galerie Ikaros Antik ve Slaném, která připravila Hájkovu výstavu.

Po vyhnání se rodina v roce 1938 stěhovala do Olomouce. Edův otec byl přísný a tak jako řada otců této generace razil heslo: „Škoda každé rány, která padne vedle“. Edu dal do učení knihtiskařem. Zde byl spokojený, měl spoustu kamarádů, hodně sportoval, jezdil na osmiveslici a s velkou podporou se setkal i v učení, kde díky tomu, že pokreslil, co mohl, včetně zdí, dostal doporučení na školu, udělal si maturitu a tak se v roce 1951 přihlásil  na Vysokou školu Umělecko-průmyslovou do Prahy.

Štěstí se na něho usmálo, byl přijat do ateliéru ilustrace k profesoru Antonínu Pelcovi, který měl vedle uměleckých dispozic i významnou zkušenost  získanou v průběhu druhé světové války. V roce1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, kde byl opakovaně internován v koncentračním táboře. Nakonec se přes Maroko a Martinik dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. 

„Profesor Pelc uznávaný karikaturista a kubistický malíř byl v roce 1953 povolán na Akademii výtvarných umění a své nejnadanější žáky si vzal z Umprumky s sebou. Edovi se tak otevřel akademický svět s nepoměrně větší volností pro výtvarné i životní poznání, než jaké poskytovala UMPRUM, která měla až do konce druhé světové války status střední školy. Mimořádné štěstí měl Eda i na spolužáky. Atmosféru ateliéru utvářeli samozřejmě především jeho studenti, patřili mezi ně Oldřich Jelínek, Adolf Born, vedle kterých se prosadit vyžadovalo nejen velké nadání, ale i pracovní nasazení. Pro uplatnění v praxi se to hodilo,“ připomíná galerista Jiří Hruška.

Akademii Eduard Hájek opustil v roce1955, jako všestranně připravený umělec – malíř, ilustrátor, grafický designer, typograf a v budoucnu i sochař. Základem jeho dovedností byla kreativita, perfektní kresba a grafický design, který uplatňoval v soutěžích na filmový i politický plakát, kterému se věnoval od počátku volné tvorby. Spolu se Zdeňkem Chotěnovským, spolužákem z Umprumky a dalšími třemi výtvarníky zakládá Skupinu plakát.

Svými snahami o inovaci formy a o pravdivý obsah plakátového poselství se v průběhu šedesátých let zasloužili o rehabilitaci politického plakátu. „Odvážnými výstavami plakátových originálů doma i v zahraničí vrátili plakátovému sdělení společensko-kritický apel. Skupina působila až do doby, kdy její pražskou výstavu s názvem Angažovaný plakát, v dubnu 1969 (výstavní síň nakladatelství Československý spisovatel), kritizující srpnovou okupaci Československa spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy, komunistický režim uzavřel, profesní aktivity členů znemožnil, a skupinu tak dovedl k zániku,“ připomněl pohnutou historii Jiří Hruška.

Československý plakát dosahoval pro svou vysokou uměleckou kvalitu opakovaně uznání světové výtvarné kritiky.  Dnes jsou tyto plakáty v majetku Národní galerie v Praze i Moravské galerie v Brně. I Hájkův filmový plakát je dodnes vysoce ceněn. Svými ilustracemi Eduard doprovodil dvě desítky knih pro děti a mládež. Ilustrace vytvářel s širokou výtvarnou variabilitou grafickými technikami, nebo kresebně se zásadním respektem k obsahu textu.

Vedle těchto zakázek Eduard Hájek soustavně maloval. Obrazy nosil do Díla a prodával. Jeho malba je fantazijní a snově meditativní. Dokázal díky výbornému školení na Akademii tvořit na žádost své paní klasickou realistickou malbu, ale zásadně ho lákala  abstraktní malba v mnoha rozličných podobách. Znovu a znovu si zadával úkoly ve zvládnutí nových technik a přístupů, a když dosáhl požadované úrovně, od „rukopisu „ odešel a zkoušel, zda dokáže zvládnout  nové zadání, které si stanovil. 

„Znovu zasáhly okolnosti doby, stejně jako u plakátu. 60. léta plná naděje a uměleckého vzepětí skončila. Bratr jeho manželky emigroval do Kanady.  Edovi se dostalo nezáviděníhodné pozornosti STB. Byl příliš čestný a nasáklý atmosférou i svou vlastní aktivitou a přesvědčením o správnosti svého postoje, že neváhal a poskytl azyl svého ateliéru příteli  výtvarníkovi a literátovi chartistovi Karlovi Trinkewitzovi. Tím se zájem tajné služby o Edu zintenzivnil. Rodina byla hlídána, telefon odposlouchávaný. Eduard Hájek se ocitl na černé listině a to se projevilo nemožností presentace v galeriích. Svaz výtvarných umělců měl ve zvyku dělat svým členům k šedesátinám výstavu. Na Edu „zapomněl.“ Eduard maloval tzv. do šuplíku a přestoupil na jinou parketu - vydělával si plastikami, kde na něho moc nedosáhla,“ dodává Hruška.

A tak i v tomto oboru Eduard Hájek uplatňoval svou virtuosní kreativitu, tentokrát plastické modelace monumentálními sochařskými díly do architektury v návrzích i realizacích. Největší prestiží je pro výtvarníka možnost podílet se autorsky na vzniku mincí a bankovek. Spolu se sochařem Zdeňkem Kolářským je Eduard Hájek autorem tříkorunové mince, která byla dána do oběhu v roce 1965.

Soustředění  dokumentace k plastikám Eduarda Hájka je výzvou pro badatele kunsthistoriky, kteří by byli schopni zmapovat řadu realizací, které Eduard Hájek ve výtvarných soutěžích vyhrál a obhájil. Tato díla vznikla díky podpoře pro výtvarnou tvorbu ze zákona, který stanovil, že procento z investiční výstavby musí být použito pro výtvarná díla investici doprovázející. „Po roce 1989 byl tento zákon ke škodě výtvarníků i lidí, pro které je umění obohacením života zrušen.  V Německu a Norsku platí do dneška. I v oblasti podpory státu ostatním uměleckým oborům se karta obrátila, žezlo v Čechách převzal trh a tak se mu možnost výstav doma zúžila. Edovi se podařilo ještě vystavovat v Hamburku, Wald Munchenu a Helmstadtu,“ popisuje životní pouť galerista.

Řízením osudu se u Edy sešly tyto okolnosti:  v roce 1960 si vzal Eda za ženu Věru, děvče, které pocházelo ze smíšeného manželství. Její otec baťovec si vzal Němku a chtěl, aby jeho děti byly Češi, a tak se rodina z pohraničí odstěhovala do Prahy. Celou válku se Věřina maminka bála, že proto, že její děti chodí do české školy, pošle Hitler její děti do koncentráku. Když za nimi na Vánoce přijela německá babička a na půlnoční zpívala koledy německy, měli také strach, snad z lidí kolem nich. Po válce je znovu čekalo příkoří, jak ze strany úřadů, tak odvážných sousedů, kteří se postarali, aby maminka Němka dostala lístky na snížené příděly.

„Možná v Edově podvědomí, rodinné zkušenosti, smyslu pro spravedlnost díky citu a soucitu a podobnému osudu, jako měla rodina jeho ženy, rozhodl pomoci svému kolegovi Karlu Trinkewitzovi. Trinkewitzova matka pocházela z dnes již zaniklého východního Pruska. Otec byl Jihočech. Jako tzv. Halbjude, čili poloviční žid, nesměl malý Karel navštěvovat školu, vzdělával se doma a paradoxně právě jeho matka, německá Židovka naučila malého Trnkewitze česky. Po roce 1945 se z něho stal pro změnu poloviční Němec a hrozilo mu další etnické pronásledování.

A tato skládačka, která se u Eduarda Hájka sešla, dokládá, že to byl velmi dobrý člověk. A jak říkal Leonardo da Vinci. Dobrá díla jsou plodem dobrého charakteru a tak i výstava jeho obrazů by měla stát za pozornost uměnímilovných lidí. Autor nechal ve svých abstraktních obrazech na návštěvnících, aby si v nich našli své vlastní pocity a představy.

„Pro výstavu ve Slaném jsme spolu s rodinou vybrali díla, která mají rukopisně uceleného, společného jmenovatele. Na představení celého rozsáhlého malířského a sochařského díla bohužel nemáme prostor. Bylo jen shodou politických a  osudových souvislostí že se tomuto dobrému dílu nedostalo pozornosti v průběhu času ve výstavních prostorách jiného rozsahu, než má naše galerie ve Slaném,“ uzavírá galerista Jiří Hruška.