Výstava nese stejnojmenný název a jejím motivem jsou obyčejné záplatované komunikace. To, po čem šlapeme, jezdíme a maximálně si zanadáváme, že to těm silničářům trvalo tak dlouho, nebo že měli udělat silnici novou.

Jindřich Špicner se dokáže zastavit, dívat, vnímat. Vidět něco, co zůstává lidem bez imaginace skryté. Linie a plochy nalitých záplat tvoří zajímavé dekorace, které nám mohou i leccos připomínat. Nebo k nám mluvit svojí zvláštní kaligrafií.

Sám autor nazývá tuto práci statickým uspořádáním ploch a čar. A v jeho úvodním projevu padlo také slovo čaroděj. Složenina ze slov čaro a dění.

A ono čaro – dění se děje právě proto, že asfaltové čáry jsou obsypané jakýmsi bílým práškem. A ten tvoří mlhavé, bělavé obrysy, A kouzlo je na světě!

„Čerstvý, leskle černý tuhnoucí závitek se v úplném závěru opravy ještě posype jasně bílým práškem. Důvody jsem hledal, a nenalezl. Snad to zdrsňuje povrch tuhnoucího asfaltu, snižuje možnost smyku – nevím," přiznává autor.

A není to důležité vědět. Pro umělecky cítící lidi je výsledný efekt důležitější. „Bílé vmetky zhruba opisují tvar zálitku, který je sám přibližnou reprodukcí tvaru zanikajícího defektu, jemuž se tak vlastně buduje realisticko – expresionistický pomník v samotném místě jeho popření," dodává fotograf.

Bílé obrysy časem mizí, setřou je pneumatiky aut a boty chodců. Jen sem tam se bílá zaryje hluboko do plochy. A čáry a kouzla mizí.
Snímky Jozefa Špicnera si je možné v galerii prohlédnout až do 5. června. Autor: Olga Fikrlová