Kolínská spisovatelka Irena Fuchsová nedávno oslavila životní jubileum a pokřtila svou šestadvacátou knížku. Je vnímavá, a nic, co se kolem ní odehraje nebo se jen mihne mezi řádky, nezůstane ležet ladem. Vše přetaví do fejetonů a využije ve svých knížkách. Je pozorovatel – citlivý, plný pochopení pro lidské slabosti a úlety. Umí s humorem převyprávět všední události, radosti i strázně. Již léta pracuje v Činoherním klubu v Praze jako nápověda. Téměř všechny její knížky začínají slovem Když… Zkusili jsme se zeptat, jaká když provázejí Irenu jejím životem.

Když jsem byla malá holka…
… pořád jsem o něčem přemýšlela, denně jsem četla, moc jsem nemluvila, ale pozorovala jsem všechno kolem, poslouchala jsem, co si dospělí povídají, a když jsem byla sama, povídala jsem si sama se sebou, byla jsem si posluchačem i vypravěčem. To se mi líbilo nejvíc. Zůstalo mi to. Jsem pořád ráda sama. Vystačím si. Nikdy se nenudím.

Když jsem ještě chodila do školy…
… milovala jsem slohové práce a čtení. Četla jsem nejlépe z celé třídy. Když chyběl učitel, předčítala jsem místo suplování z knihy, kterou jsem denně měla v tašce. Seděla jsem vepředu, před celou třídou a spolužáci poslouchali, ani nedutali. Komediantství ve mně se nezapřelo. Nebylo to obyčejné předčítání, byla to malá, školní, rozhlasová hra, v podání jednoho herce…

Když jsem se rozhodla, že budu spisovatelkou…
… bylo mi kolem šesti let a bylo to strašně příjemné, protože jsem od té chvíle měla před sebou životní cíl. Měla jsem jasno, proč jsem se narodila. Přece proto, aby mi vyšla kniha. Nikdy jsem si nekladla otázky o smyslu svého života, o svém poslání, o životní cestě. Odmalička jsem měla jasno. S nohou po dětské obrně si nikdy nebudu moct vyskakovat, nevdám se, protože mě nikdo nebude chtít, nebudu mít děti, tak budu žít sama a budu psát knihy.

Když mě zlákalo divadlo…
… bylo mi osmnáct. Pracovala jsem v té době v kolínské Tesle, v kanceláři, nebavilo mě to a dala jsem výpověď. Moje kolegyně měla sestru na vrátnici v kolínském divadle, zavolala jí, jestli nepotřebují nápovědu, kterou jsem chtěla dělat (moje babička totiž napovídala v dědově ochotnickém souboru, to za prvé, a za druhé, při napovídání se sedí, takže to byla výhoda pro moje postižení) a ona jí řekla, že nápovědu mají, ale že potřebují uklízečku. „Přece nebudeš uklízet,“ řekla ta moje kolegyně a položila telefon, a já odpoledne jela z Tesly autobusem kolem divadla, vystoupila jsem a šla si tam říct o práci. A od 2. 5. 1968 jsem začala v kolínském divadle ráno uklízet a večer jsem byla v šatně. Za dva roky šla nápověda do důchodu a já to vzala za ni. Napovídala jsem tam až do 1. 1. 1993, kdy byl umělecký soubor zrušený. Dva měsíce jsem byla nezaměstnaná, tři měsíce jsem přebírala v kolínské Soje oříšky, půl roku jsem lepila kalendáře v družstvu pro invalidy. V květnu 1994 jsem nastoupila jako nápověda do pražského Činoherního klubu, kde jsem jako v nebi i po patnácti letech…

Když jsem se vdala…
… poprvé, bylo mi dvacet čtyři. Všechny spolužačky už byly vdané a měly děti a já byla jediná svobodná a bezdětná. Tehdy u mě bydlel jeden kulisák, kterého otec vyhodil z domova, měli jsme takové příjemné bohémské soužití, ale po roce jsme si řekli, že náš vztah nemá budoucnost, on si našel podnájem, a 13. května 1974 jsme se spolu na rozloučenou naposledy milovali. Dne 13. září 1974 jsme se vzali a 13. února 1975 se mi narodil syn Filip. Rozvedli jsme se v prosinci 1978.

Když se mi narodila dcera…
… bylo mi třicet tři a byla jsem tři roky podruhé vdaná. Strašně jsem si přála mít dceru. Narodila se 12. srpna 1983, v osmnáct hodin. Chvíli před tím přišel na oddělení pan Fuchs s Filipem, zeptat se, jestli už něco mám a zase odešli. Když se za chvíli Rita narodila, ohlásil mi pan doktor, že mám páreček. A já si představila vedle sebe dva stejné párky, a konstatovala jsem: „Kluka.“ Pan doktor se rozčílil. „Jakého kluka?! Kluk tady byl před chvíli s manželem. Máte holku!“ V tu chvíli jsem byla nejšťastnější maminka na světě! A po nějaké době jsem si řekla, mám syna, mám dceru – teď bych měla začít pracovat na té své knize…

Když mi vyšla první kniha…
… bylo mi padesát jedna. Ale od roku 1984 jsem systematicky psala a publikovala v různých časopisech a denících povídky, reportáže, fejetony. Vše, co jsem od té doby napsala, mi někde vyšlo. Také jsem napsala divadelní hru, tragikomedii Perníková chaloupka č. p. 049. Premiéru měla v kolínském divadle v září 1989 a hrála se celý rok a pokaždé na ni bylo vyprodáno. Po listopadu se mi otevřely redakce, Vlasta, Květy, Nei-Report, Playboy a další a další. Občas jsem nabídla své povídky do některého nakladatelství. Neodpověděli mi. V roce 2000 jsem napsala do tří nakladatelství, dostala jsem tři kladné odpovědi a mohla jsem si vybírat. První kniha mi vyšla na podzim 2001. Byly to Divadelní vejšplechty, věnované Petrovi Nárožnému. A pak už mi začalo vycházet jedno Když za druhým. V červnu 2010 mi vyšla zatím poslední, dvacátá šestá kniha, Když se řekne Fuchsoviny.

Když jsem se v Činoherním klubu sešla se slavnými herci…
… byla ve mně malá dušička. Říkala jsem si, že jsi sem lezla! Proč jsi nezůstala v Kolíně? Se strachem jsem pozorovala Pavla Zedníčka, Petra Nárožného, Ondřeje Vetchého, Libuši Šafránkovou a další herce, které jsem do té doby znala jenom z filmů. A pak přišla první zkouška a první napovídání, malá dušička zmizela, a ze mě se stala sebevědomá nápověda, která svoji profesi perfektně zvládá.

Když je mi smutno…
… sednu k počítači a napíšu povídku, nad kterou se později mí čtenáři smějí nahlas. A že jich mám…

Když mám radost…
… rozdávám ji, protože radosti není nikdy dost.

Když mě naštve muž, děti nebo pes…
… Filip, Rita a náš drsnosrstý jezevčík Athos mě nenaštvou nikdy. Pan Fuchs ano. V takové chvíli si přeju, abych byla šťastná vdova…

Když mi docházejí nápady…
… Tak to neznám. Nápady se na mě valí furt, ze všech stran. Některé si zapíšu, jiné zapomenu, na něco si vzpomenu časem, něco se mi propojí s tím, na co jsem dávno zapomněla a tím propojením vznikne něco úplně jiného, někdy k tomu, co se na mě navalilo, něco přimyslím a pak žasnu, co z toho vzniklo… Je to jako s vařením. My, co vaříme skoro denně, protože musíme, vždycky něco v poledne uvaříme, i když kolikrát ráno nevíme, co vlastně budeme vařit. Prostě se to na nás během dopoledne navalí a oběd je hotový…

Když držím v ruce právě vydanou knihu…
… tomu předchází malý obřad. Přijde mi balík knih od pana nakladatele. Rozbalím ho a první kniha, kterou vytáhnu, je moje. Pohladím ji, otevřu, přivoním si k ní, vezmu tužku a napíšu si věnování. Třeba: „Moje dvacáté děťátko.“ Nebo: „Tak ať se líbíš!“ Potom si ji dám do kabelky a asi týden ji s sebou všude tahám, jezdí se mnou do Prahy, mám ji vedle sebe v posteli. Pak ji dám do knihovny vedle ostatních. Z těchto mých knih nikdy nikomu žádnou nepůjčím. Udělala jsem to jednou a měla jsem celý den pocit, že jsem ztratila jedno ze svých dětí. Druhý den jsem si pro ni došla, vrátila jsem ji k ostatním a byla jsem spokojená.