Ve 12.25 hodin se tehdy poprvé podíval do obličeje úplně cizímu chlápkovi, který se mu prý vůbec nelíbil, ale byl první na koho se usmál. A od té doby se směje prakticky stále.

Herecké nadání se u tebe projevilo již v útlém věku?
Byl jsem vcelku bezproblémové dítě, které málokdy brečelo a nenechalo tak své rodiče vyspat. Tak jako všichni jsem své první kroky ke vzdělání směřoval ke studiu v mateřské školce. A už tenkrát jsem herecky zazářil na MDŽ při besídce v představení „Boudo budko“ coby myška Hrabalka.

Herectví byla pro tebe tedy jasná volba?
Základní školu jsem vystudoval bez větších obtíží, a tak jsem směle vykročil ke studiu na Obchodní akademii v Kladně. Po úspěšné maturitě jsem netoužil po ničem jiném, než jít na DAMU a být hercem. Avšak bez dostatečného talentu (alespoň podle přijímací komise), jsem nebyl přijat, a tak mi nezbylo nic jiného, než studovat na Akademii Jana Amose Komenského roční jazykový kurz. Po získání jakéhosi certifikátu, který jsem hned po oslavách ztratil, bylo na čase vybrat si zaměstnání.

A jak jsi se tedy vůbec dostal k divadlu a moderování?
Začal jsem jako pracovník banky, ale touha po divadle byla silnější. Tak se mi podařilo získat práci kulisáka v kladenském divadle, dělal jsem i osvětlovače a řidiče, ale z finančních důvodů jsem tam byl nucen skončit. Jednoho dne však z ničeho nic přišla nabídka stát se technikem (zvukařem) Radia Relax, a tak jsem se rázem ocitl tam. Po několika mých projevech a výjevech při natáčení reklamních spotů mi programový ředitel nabídl širší spolupráci na vysílání.

Takže přece jen v tobě dřímal nějaký skrytý talent?
Když se dlouze zamyslím a vrátím v čase, tak s komedianstvím jsem zřejmě začal s příchodem puberty na střední škole. Byl jsem totiž vždycky a všude nejmenší, od školky, školy základní, až na tu střední, a tak jsem musel zapůsobit na holky jinak než ostatní kluci. Všem profesorům se tímto omlouvám, že jsem byl drzý a nesnesitelný student. Taky mi to sem tam nějakou poznámkou nebo špatnou známkou vrátili.

Jsi neobyčejně energický, vtipný a milý člověk, určitě se i takové vlastnosti dědí. Kde jsi k nim přišel ty?
Znělo by to trošku sobecky, kdybych řekl, že jsem se takhle narodil a po nikom své vlastnosti nezdědil, takže určitě mám z každého z rodičů a prarodičů kousek. Dokonce bych měl být vzdálený příbuzný přes spoustu kolen s loutkářem Matějem Kopeckým, ale jak úzce či široce, jsem nikdy nezjišťoval. Jednoduše jsem to prostě já.

Kromě rádia tě lidé znají z divadelních prken? Kdy a kde tě mohou slyšet a vidět? Co takhle nějaká pozvánka na tebe?
Ano, jsem členem kladenského divadla V.A.D. a všechny srdečně zvu na jakékoli naše představení do Divadla Lampion, nebo do Kladenského divadélka. Mrkněte na www.divadlo-vad.cz, tam se dozvíte více.

Nejen rozhlasové vlny, podia a společenské sály jsou tvým denním chlebem. Našinec tě může potkat i u nemocničního lůžka. Co ty a Doktor Klaun?
Je to tak. Když mám čas, tak se svými přáteli z projektu Dr. Klaun navštěvuji děti v kladenské nemocnici. Je to neuvěřitelný zážitek, každá návštěva je v něčem jiná. Děti jsou jiné, jinak na nás reagují, pokaždé je rozesměje a pobaví úplně jiná věc. Je to svým způsobem výzva a improvizační cvičení. A improvizaci, tu já zbožňuju! Mrzí mě, že na ty návštěvy v nemocnici v poslední době není moc času nebo sil. Přiznám se, že letos se mi dorazit za dětmi zatím nepoštěstilo, ale to snad brzy napravím.

Kterou svoji profesi máš vůbec ze všeho nejraději?
To je těžké říci, kterou mám nejradši. Každá má něco, co ta druhá nemá a je tím výjimečná. Takže v podstatě mám všechny nejradši!

Kdybys nemohl v životě dělat to, co děláš, čím nebo kým bys chtěl být?
Toť otázka. Mám to štěstí, že vlastně práci ani nemám. Chodím se bavit do kolektivu milých lidí a ještě mi za to přijdou koruny na účet. Dá se tomu vůbec říkat práce? Ale zpátky k otázce. Kdybych nebyl tím, čím jsem, byl bych zřejmě tím úředníkem v bance, kterým jsem mohl být, než jsem se stal tím, kým jsem. A to je jasný, né?

Jen tě člověk slyší a chvilku zažije, má pocit, že den je o něco veselejší a nic v životě není problém. Dobíjíš kolem sebe lidi jako baterka. Existuje něco, co tě rozhází nebo naštve?
Tak to každopádně! I když jsem kliďas a takzvaně splachovací, dokážou mě rozhodit lidi, kteří škodí druhým ve svůj domnělý prospěch.

Má Honza Lukavský nějakou stinnou stránku, nějakého kostlivce ve skříni či třináctou komnatu?
Nic mě nenapadá, i když určitě mám své mouchy jako každý, ale to musí vědět ostatní kolem mě. Snad je to, že jsem se za svůj život nenaučil říkat NE! A vlastně ještě jedna věc. Před osmnácti lety, pěti měsíci a třemi dny, jsem ukradl v jednom obchůdku čokoládové vajíčko s překvapením. Ale kdyby ten obchůdek nezavřeli, určitě bych vše dal dopořádku. Tímto se tehdejším majitelům omlouvám.

Odpočíváš vůbec někdy? A jak?
Samozřejmě se snažím odpočívat co nejvíc nebo alespoň víc, než dřív. Odpočinek je pro mě procházka se psem, kvalitní film, ale když jsem už opravdu unavený, jsem schopný prospat celý den.

Prozradíš nám něco o své lásce a svých nejbližších?
Má láska je ta nejúžasnější ženská pod sluncem. Je pro mě všechno a život bez ní by pro mě byl hodně smutným. A vlastně jsou to lásky dvě. Ta druhá je tříletá fena irského setra. To jsou ty moje lásky. A co se týče přátel, bez těch by to na tom světě bylo taky dost na prd! Mám štěstí, že jich mám tolik, na které se můžu spolehnout.

Je pro tebe důležité rodinné zázemí nebo jsi spíše světoběžník?
Určitě je pro mě důležité rodinné zázemí. Ono, když stále hledáte „tu pravou“, svým způsobem jste vlastně světoběžník. Ale když ji pak najdete, ten klid je nenahraditelný.

Chystáš se už usadit, postavit dům, zasadit strom , zplodit syna či dcérečku?
V tuhle chvíli už sedím, na dům nám ještě nějaká ta zlatka chybí, strom zasadím až u toho našeho domu a co se týče potomka, zatím to jeho splození jen věrně simulujeme. Ale až nastane ta pravá chvíle, tak to určitě poznáme.

Jaký je tvůj zatím nesplněný životní sen, tedy pokud se to smí prozrazovat?
Asi nemám nesplněný sen, jsem spokojený s tím co mám. Člověk se musí se vším umět tak nějak poprat. Někdy se daří, někdy ne. Občas musíme dostávat od života na budku, aby se ty všechny modřiny mohly vstřebat a my se tomu mohli časem jenom zasmát!