Masarykova jubilejní základní škola slavila osmdesát let od založení a to byl ten důvod k oslavám. V mžiku se chodby i třídy zaplnily rodiči a příbuznými žáků. Samozřejmě nejvíc byly v obležení panely s dobovými fotografiemi, kde se ti dříve narození hledali na skupinových fotografiích. Také třídní knihy ze všech let vydávaly zapomenutá tajemství.

U vchodu vítala návštěvníky ředitelka školy Věra Komárková, která zde působí více než třicet roků. „Ve funkci ředitelky jsem patnáct let. Vzpomínám si, že jsem slavila i padesátileté výročí od založení školy. Škola byla vždycky malotřídní s prvním stupněm, teprve před čtyřmi roky jsme požádali o rozšíření o druhý stupeň. Přistavěli jsme část budovy a vlastně už máme deváťáky. Z malotřídní školy se stala plně organizovaná. My dáme dětem to, co jim žádná městská škola dát nemůže. Před čtyřmi roky jsme měli čtyřicet žáků, dnes jich je sto třicet. Když jsem nastoupila, učily jsme tady dvě – já a ředitelka, to bylo krásné období. Dnes má zařízení šestnáct pedagogů a deset provozních pracovníků. Tvrdím, že osmdesát let pro školu není žádné stáří, ty vesnické bývají mnohem starší,“ řekla úvodem ředitelka Věra Komárková.

Sál sokolovny, kde se konal program žáků, praskal doslova ve švech. Učitel Emil Červený se chopil akordeonu a doprovodil prvňáky v písničkovém programu.Na školu nastoupil před třemi měsíci a učí čtvrtou třídu. Dalo by se říct, že je patnácti učitelkami hýčkán. Sám říká, že kolektiv je menší, osobní a příjemný, ale práce náročná je. Na prvním stupni najít chlapa učitele to je rarita.

Empatie je schopnost vcítit se do dětí i rodičů. S dobrými výsledky se o to snaží asistentka pedagoga Markéta Chaloupková. „Jsme tady čtyři asistentky, já se starám o postiženou osmiletou Marušku. Mám štěstí, Maruška je úžasná. Jsem jí vlastně v době vyučování na dosah. Mám na starosti školu v přírodě, kam s námi i tyto děti jezdí. Příští rok pojedeme do Trhové Kamenice. Priorita je ale Maruška,“ svěřila se Markéta Chaloupková.

Oslavám byla přítomna i bývalá ředitelka Miloslava Pelcová, která opustila školu v roce 1992. „Ve škole jsem působila od roku 1958. Začínala jsem učit na Sokolovsku a pak jsem byla přeložená na Kladensko. V té době tady byla trojtřídní škola, prvňáčků chodilo pětadvacet. Těžce se mi neodcházelo, byla jsem už dost unavená. Zažila jsem výměnu oken a topení. Vždyť všude byla železná kamna. Vzpomínám ráda na školnici Věru Sochorovou, jíž pomáhal manžel. Ten nosil uhlí do tříd a přikládal, a na školníka Endršta. To byli úžasní lidé, kteří udělali pro školu moc,“ zavzpomínala bývalá ředitelka.

Nakonec přirovnání. Hřebečská škola došla právě do puberty, strašně rychle se rozrostla, pořád něco potřebuje a okolí občas rozčiluje. Ale nemyslí to ve zlém

Autor: Břetislav Kostka