Vždy jste se chtěl stát hercem?
Hercem jsem  se chtěl stát od té doby, co jsem asi čtyřletý seděl v tenisové klubovně na klíně Jiřího Bartošky, kterému jsem nosil fernety. Asi od osmi let jsem chodil do dramaťáku, po gymplu jsem se dostal coby elév do divadla v Hradci Králové, ale radši jsem šel na střední divadelní školu do Šumperku a po roce na DAMU.

Vzpomenete si na svou první roli v Lampionu?
To byl baron Gorc v Tajemném hradu v Karpatech.

Máte velmi zajímavé příjmení. Můžete o něm něco říci?
Jméno jsem zdědil, jak to bývá. Podle toho, co se ke mně doneslo, jakýsi Dosbaba zakládal Karlovu univerzitu. Na druhou stranu Dusbaba znamená ve staroturečtině svatý, pravý nebo dokonce svobodný otec. Přítelkyně je poloviční Arménka, takže pst.

Jste spoluzakladatel dvou malých divadel. Jak se jim daří?
Vlastně tří. Pokud je mi známo Studio Řetězová funguje stále jako malá experimentální scéna DAMU pod trochu dětinským názvem Řetízek. Divadlo Nablízko, které čtyři roky působilo v Rubínu, a poté čtyři roky v Nosticově divadélku na Malé Straně, se nakonec rozdrobilo do několika menších projektů, z nichž nejvíce narostl projekt nového Divadla Aqualung.

Vaším koníčkem je literatura malého žánru a experimenty se slovy. Už jste vydal nějakou knížečku, nebo píšete do šuplíku?
Knížečku v žádném případě. Pokud bych něco vydal, byla by to kniha. Uceleného jsem nevydal nic, přestože mám jednu knihu sebranou, další víceméně taky. Vyšlo mi jen několik málo textů v regionálním tisku města Šumperku. Což už je mnoho let a je mi to už vlastně jedno. Pak jsem se svými texty vystupoval na postsurrealistickém večeru na Filmové škole v Uherském Hradišti spolu s filmovým teoretikem a básníkem Petrem Králem a básníkem Stanislavem Dvorským.

Můžete naším čtenářům přiblížit svou další radost – šmucik art?
Šmucik art je tak trochu sranda. Na druhou stranu ne až tak úplně. Na základní škole jsem byl osvobozen z výtvarné výchovy s odůvodněním, že pouze kladu barvy. Můj výtvarný talent tím dostal velmi zásadní zásek. Nikoli však smrtelný, protože v době, kdy jsem byl vážně nemocný, jsem se snažil nějak s nastalou situací vyrovnat. Šmrdlal jsem tedy jakési nánosy malířské křídy na papír a byl jsem od hlavy až k patě šmucik. Art jsem tomu začal říkat, až když mi kamarád malíř nevěřil, že jsem obraz maloval já. Dnes můj nový talent opět odpočívá a dost možná zase někdy někde vyskočí. Ještě bych řekl, že Šmucik art má blízko k L´Art Brut, ale většina z těch syrových šílených umělců jsou na rozdíl ode mě skutečnými umělci. Já jsem Šmucik.

Diváci se na vás mohou těšit v chystané premiéře Anetka a Vánoce. V jaké roli vás uvidí?
Uvidí mě v roli tatínka, sochy zlého člověka, Josefa, trhovců a kdo ví čeho ještě.

Je podle vás důležité, aby děti znaly příběh Vánoc?
Nevím. Je fajn, když si děti uvědomují výjimečnost svátků všeho druhu. Lidé by měli častěji oslavovat, bavit se, užívat si, hrát si a pokud možno smát se, protože je to spojuje s ostatními. Tak by to mělo fungovat v rodině, hospodě i práci. Já, coby ateista, rozhodně nelpím na náboženském podkladu Vánoc, ale ten příběh je fajn: exotika, chudoba, putování za padající hvězdou. Paráda!

Máte za sebou poměrně pestrou zkušenost za kamerou. Účinkoval jste v seriálech Cesty domů, Proč bychom se netopili, Přešlapy či filmu A bude hůř… Co pro vás byla největší zkušenost?
Zas tak bohatou zkušenost s natáčením nemám, ale nejzajímavější bylo asi natáčení filmu A bude hůř a vůbec veškerá práce pro režiséra Petra Nikolaeva. Zajímavý byl taky štěk v Sanitce 2, kde jsem se setkal se třináctiletým klavírním géniem. Při natáčení reklam zase člověk kouká, kam se posouvá filmová technika a jak neskutečně funguje drahá produkce. Coby Mozart jsem třeba jako hrál na cembalo, na které hrál skutečný Mozart. Nebo jsem hrál ve skutečném kostýmu Dustina Hoffmanna. Nic moc zkušenost, ale zajímavé to rozhodně bylo.

Je rozdíl mezi divadelním hraním pro děti a dospělé?
Zjednodušeně řečeno, jediný rozdíl je, že v divadle pro děti se tleská před představením a pro dospělé po představení. Ale taky jinak: v dětském divadle se používá většinou jiná herecká technika než v dospělém. Více se pracuje s typovým než charakterním herectvím, práce s textem je jednoznačnější. Na druhou stranu divadlo pro děti se často musí přesněji zkoušet, rytmizovat a tak dále. Pro herce je hodinové představení pro děti podobně náročné jako dvouhodinové pro dospělé. Přístup je stejný. Děti se nedají obelhat, jak by se mohlo některým hlupákům zdát.

Martin Dusbaba

Narodil se v roce 1976. Pochází z Pardubic, studoval na Střední divadelní škole v Šumperku, kde viděl hořet divadlo. Po roce přešel na DAMU na Katedru alternativního a loutkového divadla do ročníku Jany Březinové a Jana Borny. Jako herec byl nominován na cenu Alfréda Radoka za roli psa Baryka a soudruha Barykova v Bulgakovově Psím srdci.