Kdo z nás se odhodlá změnit od základů svůj život – jakkoli jsme vcelku dobře zabezpečení, máme stálé a pevné zaměstnání, vlastně si není nač stěžovat – avšak cosi uvnitř nás ví, že to není ona vysněná realita, která by nás měla naplňovat… a do myšlenek se čím dál častěji začne vkrádat touha po něčem zcela jiném, co bylo léta na vedlejší koleji. Jedním z lidí, kteří se pustili za svým snem, opustili sféru zaběhlého života, jistoty a ocitli se na startovní čáře v oboru naprosto jiném než jejich dosavadní zaměření, je Jana Gregorová, výtvarnice pocházející z Libovice u Slaného, která své obrazy v současnosti prodává jak v České republice, tak do zahraničí.

Na jednom z výtvarných kurzů ve slánské kavárně Prostor jste naznačila, že výtvarná tvorba nebyla odjakživa Vaší dominantou, že jste mívala zcela jiné civilní zaměstnání?

Vystudovala jsem vysokou školu ekonomickou se zaměřením cestovní ruch a dlouhá léta jsem pracovala v oblasti financí v nadnárodní firmě. Tedy zaměření veskrze realistické. Na druhé straně můj volný čas byl vždy vyplněn uměleckými zálibami. Měla jsem přátele mezi literáty i výtvarníky, milovala jsem výstavy a obklopovala jsem se obrazy, které mi dodávaly energii, když jsem ji potřebovala. Má kreativita se tehdy aktivně ale neprojevovala výtvarně, nýbrž slovem. V roce 2010 jsme s přáteli vytvořili literární skupinu Otevření, psala jsem básně a kratší prozaické texty.

Jak se u Vás začalo projevovat výtvarné cítění?

Již jako dítě jsem velice ráda navštěvovala obchody s výtvarnými potřebami a papírnictví. To mi vydrželo celý život. V obchodech s výtvarnými potřebami, kterých je v současné době mnoho, jsem před tím, než jsem začala malovat, ani nevěděla, co bych si měla koupit, ale naplňovalo mě i pouhé procházení mezi regály. A pak jsem si jednou koupila dvoupatrové křídové pastelky a začala si během psaní textů po straně kreslit obrazy, které se mi vybavovaly, květiny… těšilo mě to a rozhodla jsem se absolvovat výtvarný kurz. Postupně se mi potvrdilo, že pokud člověka něco silně přitahuje, dokáže se to naučit, byť v sobě měl na začátku strach nebo bloky.

V této době jste stále ještě pracovala ve finančním oboru?

Ano, a k tomu jsem chodila do ateliéru malovat. Fascinovaly mě barvy a chtěla jsem s nimi malovat. Podle klasického postupu výuky jsem se ale nejprve učila kreslit. To bylo pro mě martýrium, protože já chtěla barvy. Ale nevzdala jsem to. Malovala jsem pořád.

A tehdy jste se rozhodla opustit svou dosavadní práci?

Mé tělo mi různými zdravotními problémy signalizovalo, že je něco špatně. Sice jsem nevěděla, co mne přesně bude do budoucna živit, ale malování jsem měla vždy jako terapii, která mi dává energii a umožňuje mi odpočinout si. Rozhodla jsem se, že s ním po odchodu ze zaměstnání začnu. Napadlo mne odjet do Toskánska, kolébky dvou slavných výtvarných škol.  V roce 2014 se tato možnost objevila.

Odjela jste tedy?

Ano, odjela. Pobyt s anglickou školou mi opravdu hodně dal. Vyzkoušeli jsme si všechny možné techniky, malovali v plenéru, zkoušeli různá témata. Bylo to pro mě jako živá voda. Díky tomu, že hovořím anglicky, jsem měla i později možnost učit se od zahraničních umělců. Ve srovnání s jinými vlastně maluji krátkou dobu, ale o to intenzivněji, denně i v několika fázích – na zakázku, v rámci přípravy na kurz a často ještě sama pro sebe…občas až cítím, že je toho moc, že nestíhám odpočinout si, přečíst knížku. Od odchodu ze zaměstnání jsem prošla různými projekty, ale výtvarná tvorba nakonec v mém uplatnění zvítězila.

Jakým způsobem jste na sebe upozornila místní scénu, kdo viděl první vaše obrazy?

Nejdřív jsem měla obavy někomu cokoli ukazovat. V roce 2015 jsem měla namalovaných asi 7 obrazů, ale bála jsem se je prezentovat - co když se nebudou nikomu líbit? Pak mi kdosi známý řekl, že pokud se líbí mně, pak se přece budou líbit i dalším lidem! Má první zákaznice se koupila rovnou tři obrazy. Byl to pro mě přelom.

Prodáváte více do zahraničí nebo pro českou klientelu?

Je to zhruba půl na půl. Průběžně prodávám do Spojených států, teď čekám na reakci z Japonska, kam jsem posílala ukázky své tvorby. Mnoho poptávek chodí i ze sociálních sítí. Zajímavé je, že většinou jsme s těmito úplně neznámými lidmi podobně naladěni. Pět obrazů má ode mne jedna paní ze zahraničí, která pěstuje rostliny a miluje zahradu.

Jak se balí obraz k transportu?

I v tom jsem měla obrovské štěstí – přesně v okamžiku, kdy toto téma přede mnou vyvstalo, jsem se seznámila s člověkem, jenž mi dokázal poradit, např. do jaké země jsou jaká omezení ve velikosti posílané zásilky, kdy je již zapotřebí obraz vyjmout z rámu, srolovat ho a poslat ve speciálním tubusu.

Pořádáte také výtvarné kurzy – kde se zrodila tato myšlenka?

Napadlo mne to u mne doma v Libovici, kde mám svůj ateliér propojený se zahradou, což samo o sobě přímo vybízí k malování živých květin. Pak tu byla myšlenka na setkávání žen. To jsem znala od své babičky – u ní se ženy scházely, draly peří, všelicos vyráběly a povídaly si; já seděla vedle nich, kreslila jsem si a jejich hovory podněcovaly mou fantazii. Kurzy se nakonec rozeběhly díky akvarelu. Vyvěsila jsem po Slaném plakáty a zájemci přišli, z čehož jsem měla velkou radost.

Ve které fázi své tvůrčí činnosti jste začala malovat akvarelem?

To není tak dlouho. Zpočátku jsem malovala především olejem. V roce 2016 jsem měla ve výstavní síni Mánes vystavené velké obrazy olejem. Ale akvarel mě lákal. Vyzkoušela jsem ho nejprve v rámci jednoho online kursu na americkém serveru a rychle mne pohltil. Ženské téma a tato technika se hodně prolnuly – na mé kursy chodí více žen, i mými vzory byly převážně ženy. Akvarel se pro mne stal otevřeným vesmírem s nekonečnou možností objevování nových cestiček. K tomu mám stále potřebu nasávat nové věci, teď jsme byly s kamarádkami malovat v Itálii.

Kde všude pořádáte kurzy akvarelu?

V Praze, ve Slaném, u mne v Libovici a nyní se chystají kurzy v Plzni.

Co malujete nejraději?

Květiny a krajiny. Malování mi umožnilo objevit, že ve všem se dá nalézt krása. I lidské tělo, jakkoli je staré, je krásné, ať už kreslíte člověka mladého nebo stařenu.

Chodí se k vám učit malovat i děti?

S dětmi pracuji v současné době spíše výjimečně. Svou roli vnímám více v inspiraci a výuce dospělých, a to především žen – pomáhám jim překonat bloky a uvolnit schopnost radovat se, vidět, tvořit a užívat si barvy. Ženy byly a jsou nuceny vlivem společnosti zastávat i mužské role, a to ženské bytosti většinou dlouhodobě nesvědčí. Malování může být určitým pomocníkem pro ženy na cestě k jejich ženskosti.

Vy jste tedy žena, která si splnila svůj sen, a teď pomáháte ostatním ženám, aby i jejich životy byly pestrobarevné a naplněné.

V současné době vedu kurzy v Praze na Letné, a to pro lidi nad 60 let. To je věková kategorie, která si může dovolit dát sebe na první místo a věnovat si potřebný čas. A oni, pokud se pro malování zapálí, tak potom přímo hoří. Ráda také pracuji s ženami i v malých skupinách. Když například přijde matka s dcerou, těší mě, jak jsou obě často překvapené z nové energie, která při malování vzniká, a z toho, že jedna druhou takhle ještě neviděly.