Ke komu do třídy nastoupíte?
Učit nás budou Jana Hlaváčová a Ladislav Mrkvička.

Jak vzpomínáte na přijímací řízení?
Nejtěžší byla chvíle po druhém kole, kdy mi nejdřív sdělili,  že se nedostávám. A pak mi volali, že  mě přizvali do posledního kola a vzali mě. V ročníku nás bude dvanáct.

Chcete být více režisér nebo herec?
Vždycky jsem chtěl být herec. Tátovi loutkoherci a řezbáři jsem prý jednou odpověděl na otázku, jestli budu také hrát divadlo, takto: „Taky, ale ne jako ty s těma paňáčkama, ale budu hrát divadlo jako člověk."

Co vás k herectví nejvíc táhne?
Kolegové, pocit být s někým na jevišti. A také prostředí, styl života.

Kde jste začínal?
V pohádkách v základní umělecké škole u Jany Neuradové. Bylo mi devět let. A pak jsem dostal dvě role ve Středočeském divadle v Kladně. Ve Strakonickém dudákovi  to byl František, syn Kalafuny, a druhou rolí byl Malý Princ v režii Karla Brožka. Uchvátila mě atmosféra mezi herci hlavně před a po představení. Chovali se ke mně jako rodiče. Jako malý jsem vyrůstal v Lampionu, kde byl táta řezbář. Tam jsem byl také stále mezi herci.

Podporovali vás rodiče od malička?
Odjakživa jsem byl moc podporovaný, hlavně od maminky. Podle ní, pokud něco chci dělat, tak ať to prostě dělám. Maminka mě nutila i hodně číst.

Míváte trému?
Jsem trémista. Velký. Málokdy, to už si musím být hrozně moc jistý, abych zahrál bez trémy. Dokonce se bojím, že mě to možná někdy omezuje i na jevišti. Ale nejvíce před představením, někdy i při něm, zvlášť, když jsem neměl čas naučit se text a zkoušelo se třeba jen jednou. To se mi klepou ruce, padají mi z nich věci a podobně.

Kdo vás inspiruje? Čím se herec učí?
Nejraději pozoruji, nebo i skrz režírování a vysvětlování si nejvíce uvědomuji, jak přijít na metodu. Pomáhá mi to i v osobním rozvoji. To mi dala práce v Divadélku U Zvonu.

Žena v trysku století patří k vašim nejúspěšnějším představením. Plánujete její reprízy i nadále?
Ano, určitě alespoň ještě jednu sezonu s touto hrou počítáme.

Říká se, že na DAMU většinou nikoho nevezmou napoprvé. Je to pravda?
Zkoušky jsem složil na třetí pokus. Někdo říká, že napoprvé nevezmou nikoho a jiní, že to je mýtus.
Působil jste i jako kantor literárně-dramatického oboru v hostivické pobočce Základní umělecké školy 5. května. Jak jste si zvykal na tuto roli?
Musel jsem střídat kamarádskou a učitelskou rovinu. Někdy je to složité, protože nejsem zase o tolik starší než mí žáci.

Který žánr je dnešním dětem blízký?
Určitě pohádky, ale ne klasické. Nyní jsou hrozně ´nacucané´ televizí. Často ani já netuším, že jim známá pohádka existuje. Ale třeba krteček má úspěch trvale.

Myslíte, že sledování televize dětem bere fantazii?
Asi trošku ano, ale záleží i na výchově.

Vzal byste roli v seriálu?
V seriálech nechci hrát v žádném případě. Jsou tam špatně napsané scénáře a hraní stejných situací stále dokola.

Jaké představení vás naposledy zaujalo?
Představení Mefisto Pod Palmovkou s Jiřím Langmajerem.

A který je váš oblíbený režisér?
Karel Brožek. Úžasný člověk. On je takový tatínek. A má charisma. Já se ho dřív ale i bál.

Jáchym Kučera se narodil v roce 1991 v Kladně. V říjnu se stane studentem pražské DAMU. V divadelním prostředí se pohybuje už od dětství. Jeho cílem je hrát v dobrém divadle, s dobrým ansáblem a pod dobrým režisérem. V divadle, kde modernizují, ale kde to umějí. Kromě herectví a režie se podílel i na scénářích repertoáru Divadélka U Zvonu, které nyní uvádí například komedii z divadelního prostředí Theatre Theatrissimo. Oblíbenými autory Jáchyma Kučery jsou Jean Paul Sartre a Václav Kliment Klicpera.


Theatre theatrissimo Původní komedie Divadélka U Zvonu. Její reprízu uvede soubor ve čtvrtek od 19 hodin v Kladenském divadélku. Námět, scénář a režie: Jáchym Kučera.