Choreograf a režisér Martin Pacek spolu s dramaturgyní Radkou Proškovou a výtvarnicí Irenou Marečkovou připravují na pátek 23. ledna pohybově taneční fantasy komedii s prvky hororu a grotesky nazvanou Putování Smůly za Štěstím.

V příběhu kluka, který si vždycky připadal velmi nehezký a nešikovný a vydává se do světa prolomit svou smůlu, ztvární postavu „divné paní“ herečka Waldtraut Ritterová. Za 30 let svého působení v kladenském Lampionu vytvořila na 90 rolí a za některé z nich získala i ocenění odborných porot: v roce 1984 si odnesla hereckou cenu ze Skupovy Plzně za titulní roli v inscenaci Karla Brožka Děvčátko z rýžových polí a v roce 1991 cenu festivalu Mateřinka Liberec za práci v inscenaci režiséra Jana Prokeše Pět pohádek Aloise Mikulky.

Vaší mateřštinou je němčina, ale už léta vás živí čeština. Kdo vás učil česky?
Pocházím z Karlových Varů a moji rodiče byli sudetští Němci. Jsem tedy Němka, což ostatně prozrazuje i mé jméno. Doma jsme mluvili chebskou němčinou, tedy německým nářečním Egerlandisch. Češtinu jsem se naučila ve škole. Dnes ji občas i vyučuji; moc se mi tento jazyk líbí. Ikdyž bych si mohla přečíst Goetheho v originále, paradoxně si ho raději přečtu v českém překladu.

Dotýká se vás nějak sudetoněmecká otázka, i když jste poválečné dítě?
Ačkoli všichni naši příbuzní byli odsunutí, moji rodiče nikoli a já dodnes pořádně nevím proč. Pátrala jsem po tom, ale od maminky jsem se dozvěděla jen to, že po válce čekala na otce, až přijde z ruského zajetí. Třeba tehdy někoho podplatili. Nevím, toto téma bylo v rodině tabu. Ale i když jsem ročník 1955, potýkala jsem se s „německým mindrákem“, který pramení z druhé světové války a z německé viny. Trápila jsem se výčitkami, že Němci dělali taková zvěrstva jako bylo týrání, vyhlazování a podobně. Abych se svého pocitu zbavila, zúčastnila jsem se například workshopu v Terezíně, kde jsem se psychicky mučila. Dnes mě v této souvislosti štve nacionalismus, rasismus a lidská hloupost.

Komplikovala vám německá národnost někdy život?
S tím jsem nikdy neměla potíže. Jen jeden spolužák mi předhazoval, že mám uši jak fašistické legitimace. Ale to byla jen obyčejná dětská krutost. V pubertě mi pak naopak moje národnost pomáhala: na diskotékách přitahovaly na první pohled pozornost moje krásné spolužačky. Já byla tlustá a měla jsem různé mindráky. Když jsem však vyslovila své jméno, každý kluk se podivil a já byla okamžitě středem pozornosti. Naučila jsem se tedy využívat svou národnost ku prospěchu.

Kdy jste odešla z Karlových Varů?
Chtěla jsem být inženýrkou a tak jsem šla do Prahy studovat Vysokou školu chemicko technologickou. Naštěstí mě vyhodili kvůli matematice a chemii!

A co vás přivedlo od chemie k loutkám?
Můj muž Jan Prokeš, který je z divadelní rodiny z Karlových Varů. Když jsem nevěděla, co budu dělat, hodil po mně knížky a řekl, abych se pokusila o přijímačky na loutkárnu. Považovala jsem to za bláznivý nápad, ale asi proto, že mi o nic nešlo, jsem zkoušky nakonec udělala.

V kladenském Lampionu jste už 30 let. Co vás sem přivedlo?
To je už 30 let?! … Ani jsem si neuvědomila, že jsem tu tak dlouho… V roce 1979, tedy ještě na DAMU, jsem se dozvěděla, že tady hledají herečku. Nabídla jsem se a nakonec jsem v Lampionu nastudovala svou absolventskou roli Ilušky v inscenaci Gyuly Urbána Jánoš bohatýr.

A kdo vás v Lampionu hodně ovlivnil?
Za totality rozhodně režisér Karel Brožek! Měla jsem to štěstí, že jsem s ním mohla pracovat. Dostávala jsem od něj výrazné role jako byly různé smrtky, mrtvé matky a podobně. Byl to můj kariérový vrchol. Nikdy jsem nehrála princezny, protože na to nejsem typ, ale měla jsem možnost ztvárnit tak krásné a silné role jako bylo děvčátko z rýžových polí, tedy odvážnou dívenku, která jde zachránit svého bratra. V současnosti je pro mě působení v Lampionu zajímavé díky tomu, že přicházejí noví tvůrci, kteří vnímají divadlo trochu jinak než jsem zvyklá. A musím říct, že mi nastavují někdy i dost vysoké laťky. Ostatně to je i případ zkoušení s Martinem Packem. Upřímně: dělat v 53-ti letech pohybové divadlo, je odvaha. Ale hodně mě to baví, i když vím, že nejsem hvězda. Zkoušení „divné paní“ má pro mě jisté tajemství a možná proto mě tak vzrušuje!

Zuzana Vojtíšková