Věra Herajtová je režisérka, o které se mluví. Již před lety překvapila divadelní svět výraznou interpretací Williamsovy Tramvaje do stanice Touha, kdy do titulní role ženské hrdinky Blanche obsadila muže.
O tom, že nešlo pouze o samoúčelný výklad, dosvědčí mnoho kritiků a diváků. Ve Středočeském divadle zkouší od konce srpna současnou hru Davida Greiga Vzdálené ostrovy.
V Kladně zkoušíte svou první inscenaci. Léta jste působila na zlínské scéně a v Chebu. Hostovala jste v mnoha českých i moravských divadlech. Narodila jste se v Karlových Varech. Ve kterém městě jste zapustila nejhlubší kořeny?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale pokusím se analyzovat, jak to s těmi mými kořeny vlastně je. První kořeny jsem asi zapustila ve Varech. Tam jsem se narodila a prožila dětství, tam mám příbuzné, bratry a nedaleko žije ve svém domečku se svým psem a čarovnou zahradou i moje maminka. Tak tam mám asi nejhlubší kořeny.
Ale kdybych se měla někam zařadit, nebo aspoň odhadnout kam patřím – mezi orchideje ne. Pravděpodobně budu dost nenáročná bylina, nejspíš nějaký plevel, protože se většinou uchytím všude. I když v jednom městě jsem se nikdy doma necítila, přestože jsem tam žila skoro devět let. Vystudovala tam konzervatoř – operní zpěv. Vdala se. Upletla nejvíc svetrů. Uvařila nejvíc obědů. Vždycky jsem cítila, že tam nepatřím, že jsem pro mnohé něco jako náplavka. To bylo Brno. Tohle město jsem dost vytěsnila. Nechala jsem si z něj příjemné zážitky a vzpomínky na příjemné lidi. Pár jich bylo. Teď žiji s rodinou v Praze a cítím se tu dobře.
Na které město ráda vzpomínáte? Čím Vás okouzlilo?
Ráda vzpomínám na Teplice. Tam jsem potkala svého muže, ale (promiň Marceli) hlavně divadlo. Když jsem se v 77. roce dověděla, že studovat balet na pražské konzervatoři, kam jsem udělala zkoušky, prostě nebudu - protože moje kořeny nejsou ty, které by si tam tehdy chtěli zasadit - rozhodla jsem se, že je přece jen nenechám uhnít. Přesadila jsem je do Krušnohorského divadla v Teplicích. Udělala jsem ve svých 15 letech konkurz do baletu a poprvé vkročila na profesionální jeviště.
Poznala jsem taneční techniky všemožných žánrů (klasika, step, španělsko, moderní směry…), které s sebou do souboru přinesl šéf baletu Václav Štádler, a které se tehdy nikde neučily. Na školách vládla sněhobílá klasika. Všechno, co bylo poprvé, bylo tehdy a tam. Krása – tam se moje kořeny konečně pořádně rozprostřely a okysličily. Tam mě divadlo naprosto okouzlilo. Tam jsem si řekla, už se od něj nikdy nechci vzdálit. Nebylo to město, ale divadlo – to mě okouzlilo. Divadlo jako fenomén.
Nacházíte (třeba s odstupem času) přímou spojitost mezi některou ze svých inscenací a konkrétním městem, kde jste titul nazkoušela?
Ne. Přímo s městem, pro které inscenaci chystám, nic nespojuji. To je ale moje vrozená vada. Nemám smysl pro místa a nemám naprosto žádný orientační smysl. Pamatuji si události, situace, věty, lidi. Na některých dokonce poznám, co si myslí, i když stojí zády a hodně daleko, ale místa vytěsňuji. Třeba z Ostravy nebo Liberce mám spoustu senzačních zážitků, ale kudy jsem k nim přišla, to fakt nevím.
Spojitosti většinou nacházím někde blíž. Je to zvláštní a zároveň docela prosté. Při čtení textu nebo inscenování dramatu zjistíte, že totéž se většinou odehrává vedle vás, někdy i docela blízko, někdy ve vás. Snad je to tím, že jste v určitém čase k určitým věcem vnímavější. Žiji přítomností - nemyslím pozpátku. Všechno proudí, teče. Věci prostě přicházejí…
Znala jste Kladno? Představovala jste si nějak to město?
V Kladně jsem jistě tancovala, zhruba tak před pětadvaceti lety. Pamatuji si, že jsme s Teplicemi jezdili do Kladna na zájezdy, ale víc nic. Ale protože moje dcera (10 let) není takový ignorant a zajímá se úplně o všechno, prostudovala jsem s ní v rámci vlastivědy celý Středočeský kraj. Jestli stihnu během zkoušení v Kladně prozkoumat víc než cestu z autobusového nádraží k divadlu, to opravdu nevím. Dojíždím denně a mám i dost jiných povinností. Tak asi až o prázdninách…
Ve Středočeském divadle zkoušíte hru Davida Greiga Vzdálené ostrovy. Máte nějaký svůj „vzdálený ostrov“?
Ano. Jeden ze vzdálených ostrovů je budoucnost naší dcery.
Jaké hry Vás nejvíce přitahují?
Ty dobré. Na žánru nezáleží.
Začínala jste jako tanečnice a také jste se věnovala studiu choreografie na HAMU. Mají tanec a činohra něco společného? Dá se slovo nahradit pohybem? V životě? Na jevišti?
Divadlo vůbec, ať je to činohra, balet nebo opera – je pro mě muzika. Když je bohatá duší, není třeba velkých gest. Někdy i jeden pohled řekne všechno.
V choreografii - v muzice - vnímám nebo hledám nejdřív myšlenku, příběh, pak teprve žánr a kroky. Neslepuji kroky do taktu. Stejně i režíruji. Když jdu zkoušet, nemám narýsované herecké aranžmá. To ale neznamená, že jdu na zkoušku nepřipravená a chystám se vařit z vody. Nepodvádím. Postavit se před herce jako idiot a něco předstírat, to by mě nebavilo. To mně přijde jako hrozná otrava. Divadlo je přece taky báječná zábava, zejména když se člověk nebere zase tak moc vážně a když ví, co říct.
Pohyb musí vycházet zevnitř. Gesto pro mě představuje další větu. Při zkoušení si hrajeme. Neposunuji a nepředvádím, to docela zásadně. Byla jsem od dětství zvyklá na jistý dril a zároveň jsem milovala jeviště. Nikdy jsem nevnímala složitost kroků a techniky, tančila jsem pro diváky i pro sebe a někdy se děly zázraky. Divadlo je buď dobré, nebo špatné, bez ohledu na to, ve které jeho oblasti se pohybujete. Když herec ví, co říká, komu a proč to říká, diváky neztratí – naopak – najde nové. Tomu věřím. Pokud přijde do divadla „televizní divák“ náhodně na hru, která má příběh, smysl, myšlenku i humor a spád, přijde i podruhé.
Co Vás po letech u divadla nepřestává překvapovat?
Znovu a znovu mě překvapují herci svou vstřícností a pokorou ke kumštu. Nemají v našem nekulturním světě lehkou pozici. Nemají peníze, aby si ji koupili. Bojovat o ni můžou jenom svou prací, ale nevím, je-li s kým. Překvapuje mě, že je to stejné v každé době.
Říkáte, že na divadle je pro Vás nejdůležitější práce s hercem. Čeho si nejvíce považujete na hercích? Jaké herce Vy osobně máte nejraději?
Práce s herci je skutečně asi to nejpodstatnější, co mě při inscenování textu zajímá. Sázím na příběh, dobrého autora a kvalitní herce. Ptáte se, čeho si na hercích považuji. Na to jsem odpověděla – pokory a úcty ke kumštu. Existuje přímá úměra - čím větší profesionál, tím víc má v sobě pokory. Tak takové herce mám nejraději. S diletanty se potkávat nemusím.
Jakými slovy byste pozvala naše diváky na představení Vzdálené ostrovy?
Pozvánka do divadla: Vzdálené ostrovy není hra plochá, ale pozor - musí se u ní i přemýšlet. Máte- li rádi napětí, potěší vás. Možná objevíte i něco nového. A pokud jde o herce Středočeského divadla, tak ti vás nezklamou – za to dám krk.