Olga s redakcí spolupracuje i nadále a na její konto jí čerstvě přibyla nová knížka. Vychází totiž její zbrusu nová básnická sbírka Zdi a ploty. Dosud vydala Květy s vůní cyankáli, Ucho na nebi, Klíč k podzemní zahradě a povídky Na Kladensku se krásně lhalo.

Pro zrovna název Zdi a ploty?

Je to samozřejmě myšleno jako metafora. Každý z nás si buduje zdi a ploty v sobě a kolem sebe. Ze strachu z jiných lidi.Nevadí mi plot u domu, ale to, že člověk, který žije vedle vás, ho má v sobě. Sbírka je o lásce a jiných mezilidských vztazích. Objevuje se tam i společenská kritika.

Také čtěte: Filmaři na Slánsku: režisér Švankmajer natáčí snímek Hmyz

Jak k vám přichází inspirace?

Většinou když se naštvu, když mně něco vadí. Tak o tom dumám a kladu si různé otázky. V poslední době mě mrzí a štve na lidech spousta věcí. To je ve sbírce.

Jste čerstvá důchodkyně, jak to snášíte?

Nevím, kam dřív skočit. Píšu, občas něco vytvořím výtvarně, Mívám literární čtení v různých klubech po Praze i mimo ní. Konečně mám čas na vnoučata, čekám páté, s manželem jich máme dohromady osm. Dělám pořady s literárně hudebním uskupením Kádéčko. Na půl úvazku pracuji v Muzeu hlavního města Prahy jako průvodce - kustod.

Kdo Vám sbírku ilustroval?

Můj manžel, básník a výtvarník Michal Matzenauer. Jsme sobě navzájem prvními čtenáři i kritiky a on je velmi přísný. Každý píšeme úplně jinak. Sbírka se mu líbila, tak se nabídl sám.

Kde a kdy knížku pokřtíte?

Jako letitá Kladeňačka v klubu Ateliér v Trojanově ulici ve Starých Kročehlavech, a to v pátek 28. dubna v 19 hodin. Potom budou následovat různá literární čtení, v Praze v rámci festivalu poezie na Vyšehradě a v klubech, kde čítávám. Mívám i různé besedy v knihovnách. Zatím mě pozvali na festival do Broumova, tak uvidíme. V Kladně budu v klubu Múz v květnu.

"Čtečka není kniha. Kniha je poklad, věc, předmět, prostě ale je. Je součást bytu, vašeho světa. Doufám, že se rušení knihoven nedožiju."

Kde jste se při představování knížek cítila nejlépe?

Romantické a tajemné to bylo na hradě Kost, kde jsem četla na nádvoří v rámci čarodějnické akce a spali jsme v hradním sále.
Velice dobře jsem byla přivítána v Teplicích, ačkoliv mě tam nikdo neznal. Mladí lidé seděli i na zemi a řada z nich si zakoupila moji knížku, tehdy se jednalo o Ucho na nebi. Radost jsem měla i loni v květnu v Malostranské besedě, když jsem svoje básně poslouchala v podání Mirka Kováříka a Radka Bláhy. Mistr Kovářík byl mým učitelem recitace na Lidové konzervatoři.

Zklamalo Vás naopak někdy publikum?

V Kladně byla moje čtení vždy přivítána vřele, z toho mám radost. Dost mě ale zklamali ve Slaném, přišlo jen několik lidí, ačkoliv jsem se tam narodila, žila a kulturně působila a jsem jednou ze zakladatelek legendárního klubu Dividýlko. Ale doma zkrátka není nikdo prorokem.

Čtou podle vás dnes lidé poezii?

Tak jako vždy, určitá úzká skupina poezii čte, sleduje ji. Naštěstí ještě existují mladí rozhněvaní muži (dnes i ženy), kteří se potřebují ze svého hněvu či stesku vypsat, nebo přicházejí poezii poslouchat. Ale většina se realizuje v hrách na počítači. Naštěstí v Praze v klubech mladé píšící lidi potkávám. Otázkou je, zda budou mít co říci, až jim bude padesát. V dnešní době orientované na výkon a byznys je poezie popelkou. Ale pokud si vzpomínám, byla tak trochu vždycky. Já ale doufám, že to šílenství materialismu nás neudolá.

Nepřehlédněte: Úpravy Sítenského údolí začaly tento týden

Učila jste literaturu, podařilo se vám ovlivnit studenty?

Jé, to jsem vždy chtěla, ale většinou to bylo marné. Vím o jedné bývalé studentce, která píše básně, ale nevím, zda jsem ji ovlivnila já. Většinou rozbory básní patřily k mučení nejvyššího stupně. Ale buď to v někom je, nebo není. Ale našli se i tací, kteří chápali a souzněli.

Myslíte si, že fyzické knížky jsou zbytečnost?

Ne, čtečka není kniha. Kniha je poklad, věc, předmět, prostě ale je. Je součást bytu, vašeho světa. Doufám, že se rušení knihoven nedožiju.