Spolek Taška a jeho festival ovládl hornický skanzen Mayrau

Na perfektně ozvučeném pódiu se střídala různá hudební, divadelní, taneční vystoupení a navzdory chladnému počasí s poprcháváním se tu sešlo velké množství přihlížejících, kteří odměňovali jednotlivé výstupy bouřlivým potleskem. Každý se mohl zahřát horkým občerstvením, zatočit si kolem osudu, zcela legálně si nasprejovat obrázek a prohlédnout si skanzen, v rámci dnešní akce úplně zdarma.

„Taška bude v příštím roce slavit dvacet let svého působení, přičemž naše práce s klienty s mentálním postižením ze Zahrady Kladno trvá šest let a TaškaFest pořádáme čtvrtým rokem. S naším programem, nastudovaným s klienty Tašky, navštěvujeme obce kolem Kladna, abychom se dostali do širokého povědomí veřejnosti. Původně byl festival pořádán v areálu zámecké zahrady na Kladně, nyní jsme jej přesunuli sem, do hornického skanzenu Mayrau za podpory Odboru památkové péče Středočeského kraje, kterému moc děkujeme za pomoc, stejně jako všem ostatním partnerům, díky kterým tu máme nebývalé technické zázemí. Sešlo se tu vícero seskupení, a to nejen z našeho kraje, ale i např. z Litoměřic, z Tloskova, Žatce. Všichni jsme se navzájem seznámili na filmovém festivalu Mental Power Prague Film Festival a od té doby se navzájem podporujeme a setkáváme na společných akcích,“ řekl k historii spolku ředitel Václav Rudovský.

Deník samozřejmě zajímalo, jak došlo na účast Tašky se Zahradou na uvedeném festivalu. „Tento filmový festival jsem tehdy ještě vůbec neznal, avšak zhlédl jsem v televizi spot, v němž hrála Táňa Vilhelmová, a moc se mi líbil. V Zahradě mi osvětlili, že jde o festival, kde točí filmy lidé s mentálním postižením. Chopili jsme se nápadu zkusit něco natočit, film jsme přihlásili a od té doby trvá naše spolupráce,“ vysvětlil ředitel.

OBRAZEM: Valdecký háj přilákal posluchače kvalitní muziky i letos

S festivalem Mental Power nás nemohl seznámit nikdo zasvěcenější než jeden z jeho prezidentů David Sychra: „Původně jsem o problematice lidí s postižením nevěděl zhola nic, až můj běžný, zajištěný život přerušil úraz páteře. Náhle jsem se ocitl odstrčený ze společnosti, což jsem nesl velice špatně. Pak mě pak náhle moji známí přivezli na vozíku mezi tyhle lidi. A oni mě přijali fantasticky, nikdo na mne neshlížel shora, dokázali se se mnou podělit o všechny okamžité radosti života. Když jsem se potom po operaci mohl znovu postavit na vlastní nohy, rozhodl jsem se vrátit těmto lidem vše, co mi tehdy dali, a umožnit jim začlenit se více do společnosti. Natočili jsme s nimi první film, pustili jsme ho na klubovém pódiu, avšak nic světoborného jsme neočekávali. Jenže po projekci přišla obrovská emotivní reakce. Řada rodičů plakala, protože z jejich dětí se poprvé staly hvězdy, a přáli si pokračování. Protože však neexistoval v republice žádný obdobný festival, vyhověli jsme naléhání, abychom tedy zorganizovali festival svůj vlastní. Po prvním ročníku, který měl ohromný ohlas, jsme požádali o pomoc známé herce – jako prvního Tomáš Hanáka- ten nám dělal moderátora, upozornil na nás média a z festivalu se stal mezinárodní projekt. Jeho součástí je účast celebrit a známých kapel, ty přivedou své posluchače a oni záhy zjistí, jak je jim mezi lidmi, kteří nejsou limitováni nutností (či touhou) před ostatními „nějak vypadat“, neskutečně dobře: všichni tančí, zpívají, baví se, vyjadřují bez obav své pocity, a stane se zvláštní věc: příští rok už návštěvníci nepřijdou kvůli známým tvářím, ale kvůli této krásné atmosféře, kterou navozují právě klienti. A Tašce se Zahradou se letos podařilo získat na festivalu jednu z hlavních cen, a to za scénář.“

Přímo na pódiu se pak odehrála velmi dojemná scéna: protože předávání cen se v Praze účastnili pouze hlavní zástupci obou společností a ti nechtěli ošidit klienty – tedy herce, kteří se nejvíce přičinili o tento úspěch - o zasloužené ovace, zopakovali si všichni slavnostní okamžik ještě jednou a tentokrát skončila cena přímo v rukou klientů Zahrady, kteří si ji mezi sebou předávali za nekonečného potlesku publika.

To byl však prý jen zlomek ze spontánních scén, které se běžně odehrávají na představeních i na samotném festivalu. Proto Václav Rudovský a David Sychra zvou k účasti na takovýchto akcích, protože, jak přiznali: „Stejně jako se nedají popsat krásy světa, aniž bychom je navštívili, nelze ani pouhými slovy popsat vše, co lze s lidmi s postižením zažít. Oni mají daleko hlubší potřeby než jen existenční zajištění. Potřebují cítit uznání a jejich emoce, když jim lidé tleskají, jsou nefalšované.“

JITKA SLAVÍKOVÁ