Ohlédnutí za životem a tvorbou Jitky a Květy Válových

Vlna nové figurace

Dvojčata Jitka a Květa Válovy se narodila 13. prosince 1922 v Kladně. Tomuto městu zůstaly obě věrné až do konce života.

Za války byly totálně nasazeny v ocelárnách Poldi. Po jejím skončení Jitka od roku 1945 a Květa od roku 1946 studovaly malbu v ateliéru Emila Filly na Vysoké škole umělecko–průmyslové v Praze.

Nikdy se ale neřídily módními trendy. Jejich obrazy a kresby z 50. let 20. století spadají do sféry předmětné malby a v 60. letech se jejich práce volně přiřazují k vlně nové figurace, která v té době vznikla jako reakce na svět zahlcený neosobním abstraktním uměním.

Tento směr našel nové výrazové možnosti ve ztvárnění lidské postavy a lidských emocí. Umělci ale zachycovali postavu ve zcela jiném pojetí než v klasických směrech minulosti, například porušením lidských forem, což lze dokumentovat i na obrazech a grafikách obou sester Válových.

V jednom z rozhovorů na toto téma Jitka řekla: „Vždy jsem se zaměřovala na to, co člověk prožívá a cítí. To byly třeba kompozice Pod tíhou nebo Břemeno. Vnímala jsem to tak, že kdo břemeno nese, pod ním nepadá, bere ho dobrovolně a neničí ho to. Moje figury se spíš podřizovaly. Květa naopak dělala obrovské kameny, které se člověk snaží zadržet a staví se jim na odpor. Hodně nás ovlivnila Poldovka. Uvědomila jsem si tam, že mě zajímá střet energií a pohyb, Květu zase hmota.“

Skupina Trasa

V roce 1954 vznikla skupina Trasa a sestry Válovy se staly jejími kmenovými autorkami. Vystavovaly převážně s okruhem dalších členů.

V této skupině se sešli právě absolventi VŠUP z ateliéru Emila Filly, kteří nebyli ochotni přijmout za základ své tvorby metodu socialistického realismu ´jako jediného prostředku k vytváření skutečných a trvalých uměleckých hodnot,´ jak se psalo v dobových ideologických brožurách.

V roce 1957 se tato skupina poprvé představila soubornou výstavou. Každý z autorů (kromě sester Válových to byli třeba Čestmír Kafka, Vladimír Jarcovják nebo Karel Vaca) nějak reagoval na kubismus, protože ten vlastně představoval základ moderního umění.

Ale každá tato reakce byla samozřejmě zcela jiná. Například Jitka a Květa Válovy našly tématický základ své tvorby v prostředí kladenských hutí, které však viděly a zobrazovaly proti veškeré vyžadované konvenci. Květa se představila robustními fyzickými tvary, zatímco Jitka ztvárnila subtilní lidská i zvířecí těla v pohybu, vylehčenější, uvolněnější.

Tak se obě sestry představily i na své první výstavě v kladenském Domě osvěty v roce 1958.

V následujícím roce se skupina Trasa rozrostla ještě o sochaře Olbrama Zoubka, Evu Kmentovou a Vladimíra Preclíka. V souvislosti se změnou poměrů se začaly na výstavy této skupiny i na individuální výstavy jejích členů objevovat pozitivní kritiky.

Normalizace

V roce 1966 měly sestry Válovy samostatnou výstavu ve Špálově galerii, což byla ve své době asi nejznámější pražská galerie, v níž se prezentovalo moderní umění.

Pak ale přišel 21. srpen 1968, který zasáhl nejen do osudů obou výtvarnic. V roce 1970 byl zrušen Svaz československých výtvarných umělců a tím de facto přestaly existovat i tvůrčí skupiny, které tím ztratily možnost společného vystavování.

Nově vzniklý Svaz českých výtvarných umělců byl neprodyšně uzavřen všemu, co souviselo s existencí předsrpnových výtvarných skupin. Někteří umělci byli tabuizováni a jejich jména zmizela z veřejnosti.

To postihlo i sestry Válovy. Obrazy prodávaly jen občas. Živily se příležitostnou prací, například grafikami na diplomy, takže někdy žily ve třech z maminčiny malinké penze.

Lepší časy

Situace se začala měnit až na počátku osmdesátých let, kdy se jednotliví členové skupiny Trasa začali připomínat individuálními výstavami, ovšem mimo Prahu. A významnou roli v tom sehrála Galerie 55 v Kladně, kde se od roku 1983 za dramaturgie Františka Tomíka představila celá skupina Trasa.

Malé výstavy, k nimž Tomík připravoval i katalogy, zahájila Jitka Válová a do roku 1985 se vystřídali i další členové Trasy.

Ve stejném roce jako v Kladně uspořádali Jana a Jiří Ševčíkovi velkou výstavu Jitka a Květa Válovy v Chebu. Celá skupina si ale na společnou výstavu musela počkat až do roku 1991, kdy se uskutečnila v Severočeské galerii v Litoměřicích, odkud putovala i do dalších míst. K ní byl vydán katalog se zásadním textem teoretičky skupiny Evy Petrové a bohatou obrazovou dokumentací.

K 75. narozeninám se roce 1997 konala souborná výstava z tvorby obou sester v Zámecké galerii města Kladna. Ta největší, ve Veletržním paláci v Praze v roce 2000 (k ní vyšla i obsáhlá monografie), už byla bez Květiny přítomnosti, protože ta zemřela 6. září 1998.

Další soubornou výstavu obou sester mohli návštěvníci uvidět v listopadu 2005 v Lidické galerii a naposledy představil jejich tvorbu na jaře loňského roku Topičův salon v Praze.

S tvorbou Jitky Válové jsme se mohli v Kladně naposledy setkat loni v říjnu na bienále Kladenský salon 2010, jehož čestným hostem byla ve všech čtyřech dosavadních ročnících. A vždy představila svou současnou tvorbu, což byly v posledních letech vzhledem k fyzické kondici především lité obrazy inspirované vážnou hudbou.

Mají řadu cen

Po pádu komunismu také přišla oficiální ocenění. V roce 1994 převzaly sestry Válovy rakouskou prestižní cenu J. G. Herdera a když v roce 2003 obdržela Jitka jako první český umělec cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury, symbolicky ji převzala i jako ocenění díla své zemřelé sestry.

Dne 14. září 2004 pak byla oběma sestrám udělena Cena města Kladna a v roce 2008 Plaketa Středočeského kraje. Loni v červnu byl Jitce Válové při slavnostním ceremoniálu dán čestný doktorát VŠ umělecko–průmyslové v Praze. K tomuto zájmu o svou tvorbu ovšem Jitka Válová jen podotkla, že přišel pozdě. Když byla mladá, tak by se určitě ´zbláznila radostí´.

Knižní ilustrace

Málo se ví o tom, že Jitka Válová také ilustrovala několik knížek. Především to byla dvě vydání Kočovníků severu J. O. Curwooda, která vyšla v letech 1962 a 1973. Část těchto ilustrací se nachází ve sbírce malířství a grafiky Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně.

Nejnověji se ilustrace Jitky Válové objevily v knize Václava Cílka Krajina z druhé strany (Praha 2009). Oběma sestrám byla věnována kniha Velký svět v malých linkách/Válovky, kterou loni k vydání připravila Dagmar Šubrtová.

A pak začne kreslit…

I když sestry Válovy nikdy nevyučovaly malování, přesto za nimi přicházeli mladí (a postupně stárnoucí) kladenští výtvarníci, aby si vyslechli jejich, někdy velmi jadrně pronášené názory.

Jak to ostatně napsala Dagmar Šubrtová v úvodu knihy Velký svět v malých linkách: „Mé návštěvy v posledních letech u Jitky jsou čím dál častější. Dlouhé hodiny si vyprávíme, co jsme viděly, co nás baví, často vzpomínáme. Občas přinesu Jitce ukázat své nové kresby, někdy jí přinesu fotku z místa, kde jsem byla. Hodně často na ni v některých místech myslím, pak fotím tak, aby jí to bylo milé a inspirativní. Někdy mne odbude a řekne: Víš, já bych tam potřebovala být a prožít si to jako ty. A někdy v jejích očích vidím zažehnutí pro to, co se jí vynoří v paměti. A pak začne kreslit.“

Autor: Zdeněk Kuchyňka