Vlastimil Vondruška se narodil v Kladně roku 1955. Po absolvování gymnázia vystudoval obor historie a etnografie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd ukončil v roce 1982. Poté působil v Národním muzeu. Od roku 1990 se věnuje publicistice, literatuře a podnikání. Napsal více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, deset knih vědeckých a populárně naučných, přes 20 historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež. „Je také autorem divadelní hry Ještě že nejsem kat. Spolupracuje rovněž s Českým rozhlasem,“ uvedl Jakub Pavlík z SVK.

Vlastimil Vondruška je jedním z odborníků, kteří se zabývají výrobou replik historického skla. Před více než deseti lety založil společně s manželkou Alenou, rovněž publicistkou a spisovatelkou, v Doksech u Máchova jezera sklárnu Královská huť vyrábějící takzvané lesní sklo.

Huť se věnuje i propagaci dějin českého sklářství. „Sponzorsky připravila úspěšnou putovní hmatovou výstavu středověkého skla pro nevidomé. Kromě řady českých a moravských měst ji měli možnost poznat zájemci ve více než dvou desítkách zemí celého světa. Pro Středočeskou vědeckou knihovnu připravila na září a říjen výstavu ukazující vývoj antického a středověkého sklářství, a to nejen proměny tvarů skla a jejího použití, ale návštěvníky seznamuje také s tradičním sklářským nářadím,“ poznamenal Pavlík.

Jako lesní sklo se označuje nazelenalá sklovina užívaná v zemích na sever od Alp, ale také ve Francii, Španělsku a Anglii. Objeveno bylo někdy po roce 1000. Změnou oproti staršímu antickému sklu, tavenému s použitím popela z mořských řas, bylo užití potaše vzniklé vylouhováním popela po spálení tvrdého dřeva. Protože byl na sever od Alp dostatek lesů a potaš byla snadno dostupná, umožnil objev lesního skla rozvoj sklářství v severní a střední Evropě nezávisle na Středomoří.

Lesní sklo se běžně tavilo až do 18. století. Ve 14. a 15. století bylo sklo velice drahé a užívalo se jen v prostředí panovnických a šlechtických dvorů, později také v bohatých městech. S vzestupem sklářství se od 16. století stalo lesní sklo spíše levnějším druhem produkce pro měšťanské domácnosti, zatímco pro nejbohatší zákazníky se začalo tavit čiré křišťálové sklo. V některých krajích však zůstalo nazelenalé lesní sklo až do 18. století módní pro výrobu číší na víno.

Charakteristickým se pro lesní sklo stalo zelenavé nebo šedavé zabarvení způsobené kysličníky kovů ve sklářských píscích, které nedokázali středověcí skláři při tavbě vyčeřit.