Vystudovala činohru na brněnské konzervatoři, ale loutkové divadlo jí učarovalo. Divadlo Lampion se vyvinulo spíše v alternativní scénu, takže tu spolu hrají loutky i živí herci. Zůstala.

Celá dlouhá léta dojíždí z Prahy, kde žije. Diváci jí povyrostli a dnes už sem vodí svoje děti. Nerada o sobě mluví, raději hraje. Přesto se nechala přemluvit k rozhovoru. Povídání to bylo příjemné.

Pokud vím, Kladno není vaše první štace, kde jste začínala?
První angažmá bylo v Šumperku, moc ráda na něj vzpomínám, byli tam báječní lidé a krásně mě přijali. Byla jsem takové rozesmáté štěně. Zahrála jsem si moc hezké a zajímavé role.

Potom jsem byla na čas na volné noze, protože jsem čekala dceru Kateřinku. Dále jsem dostala angažmá v Divadle Jiřího Wolkera v Praze. Tam jsem byla jen na sezonu. Měla jsem nabídku do Liberce, ale onemocněla jsem žloutenkou. Oni mi oznámili, že nemohou čekat, že musí začít zkoušet.
Potkala jsem známou, která mi řekla, že hledají herečku do loutkového divadla v Kladně. Váhala jsem, protože jsem do té doby v životě nedržela loutku v ruce. Jednalo se ale o konkurz na živáka, tedy živého herce.

Pamatuji si vás jako culíkatou holčinu věčně poskakující po jevišti. Úžasně pohyblivou s gymnastickými výkony. Jaká byla první role?
Byla to Terezka v Barunčině dětství od Antonína Zápotockého.

Nejste původně loutkoherečka, bylo těžké naučit se práci s loutkou?
Neřekla bych,jedná se spíš o fyzičku. Musíte koordinovat pohyb loutky i svůj. Hodně jsem se tehdy naučila od svých starších kolegů, paní Polákové, pana Ettela a dalších.

Na jaké období zvlášť ráda vzpomínáte?
Určitě to byly doby, kdy jsme hodně jezdili na štace do zahraničí. Pravidelně jsme hráli ve Vitry u Paříže, v NDR, Polsku, Rakousku, Maďarsku. A určitě ráda vzpomínám na éru bývalého ředitele Karla Brožka. Je to výborný člověk, moc jsme si rozuměli, co se týče divadla. Často jsme se i přeli, ale bylo to v dobrém. Na to se nedá zapomenout, bylo to krásné období.

Nyní je soubor omlazen, jak se v něm cítíte?
Mladí kolegové se ke mě chovají moc hezky, je to dobrá parta, jsou moc šikovní. Nemohu si stěžovat.

Zažila jste období, na které nerada vzpomínáte?
O tom nechci mluvit.

Máte dceru. Kdo se vám o ní v době štací staral?
Nejprve rodiče, pak můj manžel. Vždy o ní bylo dobře postaráno. Už je jí osmatřicet a mám dvě vnučky.

Já vím, že navštěvují pravidelně premiéry. Měla dcera někdy tendence jít ve vašich stopách? Jaké vykonává povolání?
Kačenka je velice dobrá zdravotní sestra a baví ji to. Ráda se o někoho stará. S herectvím ale koketovala, hrála v několika dětských filmech.
Jako malá se mnou chodila do divadla a těžce snášela, když jsem například jako Sněhurka usnula po kousnutí do jablka. Při zkoušce křičela: “Maminko, nejez to!“ Když mě uložili do rakve, plakala tak, že jsme museli zkoušku přerušit.

Hrála jste ve dvou pohádkách učitelky (Mach a Šebestová, Tajemný hrad v Karpatech) a moc vám ty role seděly, i když byla každá jiná. Chtěla byste někdy učit třeba budoucí herce?
Nechtěla. Já nerada poučuji, nechce se mi.

Jak relaxujete? Herectví je náročné povolání.
Ráda čtu,cestuji, chodím do divadla. A nebo jen tak sedím a koukám do nebe. Autor: Olga Fikrlová

Taťána Zemanová, herečka. Narodila se v roce 1950 v Praze. Po studiích nastoupila do divadla v Šumperku, dále prošla Divadlem Jiřího Wolkera v Praze, kde si vyzkoušela činoherní role. V kladenském Divadle Lampion působí od roku 1975. V současnosti hraje roli chůvy a matky v pohádce Josefa Lady O kouzelném jablíčku a v dalších pohádkách sudičku a anděla.